V 50. letech 20. století Čína přistoupila k antinatalitním politikám na základě obav z příliš rychlého populačního růstu, který by zabránil ekonomickému rozvoji a vzhledem k limitovaným zdrojům by státu znemožnil uspokojit potřeby svých obyvatel. Tato diplomová práce je zaměřena na analýzu populačních opatření a programů rodičovského plánování v Číně, především na politiku jednoho dítěte. Ta byla přijata s cílem zabránit dalšímu početnímu růstu populace a zajistit budoucím generacím blahobyt. Kromě poklesu plodnosti a zastavení populačního růst má však politika jednoho dítěte řadu dalších důsledků, přičemž některé z nich vládní představitelé neočekávali. Prohloubila tradiční upřednostňování synů, což negativně ovlivňuje postavení žen ve společnosti, ale také způsobuje nepoměr pohlaví při narození, jehož následkem je nedostatek žen v populaci. Rychlé stárnutí obyvatelstva vyvolává otázku, kdo a jak lidi v důchodovém věku zabezpečí.In the first half of the 20th century the Chinese government started to implement first population policies concerning the rapid population growth that could have compromised economic development. It was also predicted that limited resources would be shrinking continuously and the state would not be able to satisfy even basic necessities of its nation. This diploma thesis is focused on family antinatality measures and planning programs in China, especially on the one-child policy. This policy has been launched to prevent population growth and ensure welfare of next generations. Apart from fertility decline and putting the population growth to an end, the one-child policy has caused also unexpected issues. It has deepened the problem of son preference which has led to discrimination of women and their poorer social status; moreover, it has caused the issue of imbalanced sex ratio at birth, generating shortage of women in the Chinese society. Rapid population aging raises also very important question of provision of social security for old people.