Práce se zabývá nizozemským románem Já Jan Cremer, který vydalo počátkem roku 1964 renomované amstero?damské nakladatelství. Kombinace nakladatele, který budil jistá ? esteticky vysoká ? očekávání, a troufalosti autora, jenž dal svému sexuálně bezuzdnému superhrdinovi vlastní jméno, zajistila do té doby co do intenzity i do verbální vyostřenosti nevídanou reakci. Kniha Já Jan Cremer je především zatížena silným biografickým mýtem, jemuž ovšem již svým titulem sama nahrává. A biografický redukcionismus ji neopouští již několik desetiletí. V této práci jsme provedli důkladnou textovou analýzu Cremerova díla včetně jeho žánrového zařazení a zasazení do kontextu soudobé literární tvorby. Dále jsme se pokusili zrekonstruovat Cremerovu poetiku, přičemž jsme nalezli dvě literární předlohy, které Cremera prokazatelně ovlivnily. První z nich je románová trilogie Osudy dobrého vojáka Švejka českého spisovatele Jaroslava Haška. Druhým zdrojem inspirace byl autor amerických detektivek takzvané drsné školy Mickey Spillane, k jehož prvotině Já, porota (v originále I, the jury) Cremer odkazuje titulem svého debutu. Cremerovo dílo záměrně balancuje na hranici literatury a pokleslého čtiva, nebo chceme-li mezi uměním a kýčem. Proto jsme jej podrobili analýze na základě teorie kýče. Přejímání ikonografie kýče je příznačné pro umělecký směr pop-art, jenž se zrodil na konci padesátých let minulého století. Naším cílem bylo zjistit, zda lze Já Jan Cremer chápat jako literární pop-art. Pop-art chápeme v jakémkoli oboru jako umělecký výraz, který integruje prvky populární kultury do vlastního uměleckého díla. Takto se také pop-art manifestoval nejen v malířství, ale i v literatuře, divadle nebo hudbě. Dalším významným znakem pop-artu je antiintelektuální a antiestetický postoj tvůrce, jenž se neštítí komerční publicity. Frans Ruiter a Wilbert Smulders začlenili pop-art do dějin nizozemské literatury jako neokázalou, snadno stravitelnou tvorbu šedesátých a sedmdesátých let. My tvrdíme, že propagační činnost a vytvoření mediálního sebeobrazu jsou nedílnou součástí pop-artového uměleckého díla. Proto také nepojímáme Já Jan Cremer jen jako knihu, nýbrž společně s promyšlenou publicitou a reklamní kampaní jako performanci sestávající z více prvků. Společně s Ruiterem a Smuldersem konstatujeme, že Cremer byl první, kdo tento postup v literatuře použil, a prokázali jsme, že Cremerovi byl v době vzniku jeho prvotiny fenomén pop-artu dobře znám. Dále jsme Já Jan Cremer zkoumali jako bestseller. Ačkoli nebylo možné zjistit skutečnou prodejnost knihy, dal se možný objem prodaných výtisků zrekonstruovat na základě sekundárních údajů. Zde nebylo možné opominout roli nakladatele. Je evidentní, že díky prestiži nakladatele byl Cremerův román hned od počátku čten a přijímán jako literární dílo. Statut nakladatele zajistil autorovi pozici v literárním poli. Cremerova volba nakladatelství De Bezige Bij nebyla náhodná, stejně jako si nakladatel nevybral náhodou tohoto spisovatele. Cremer si dokázal sice pozici v literárním poli vydobýt, neuměl si ji však udržet. Pomocí teorie literárního pole Pierra Bourdieu jsme se snažili zjistit důvody, proč byl Cremer po několik desetiletí vyřazen z literárního kánonu. Dospěli jsme ke dvěma příčinám. První byl autorův odmítavý postoj vůči literárnímu životu v Nizozemsku. Druhou příčinou byl výrazný komerční úspěch jeho prvotiny, jenž ho stavěl do podezřelého světla v očích kanonizujících institucí. Literární pole není statické, nýbrž dynamické a vyžaduje neustálý boj o místo. Cremerovo distancování se od literárního života a krátce na to také opuštění Nizozemska samotného způsobilo nakonec ztrátu jeho tak rychle získané pozice.One of the best sold Dutch prose works of the 20th century Ik Jan Cremer still doesn?t have a well defined place in Dutch literary history. This book, which stood in the early sixties as one of the first on the border between low and high culture, was undoubtedly the first one in the Netherlands which attempted to break through this border and can be considered as the first Dutch pop-art novel. What is pop-art in literature? Where does kitsch end and where does pop-art start? Jan Cremer showed how to transform a literary work into a product, in the meantime a very common practice, but unprecedented in 1964. Cremer's book is deliberately poised on the boundary between belles-lettres and popular fiction. Therefore we decided to base one part of our analysis on the theory of kitsch. The adoption of the iconography of kitsch is typical for a movement in the fine arts called pop-art, which originated at the end of the nineteen-fifties. It was our objective to determine whether it is legitimate to consider I Jan Cremer as literary pop-art. We thus decided not to (as it is frequent) restrict the concept of pop-art to the fine arts only, and rather to apply it on any field, as a sort of artistic expression that integrates elements of popular culture into an actual piece of art. As such, pop-art manifested itself not only in painting but also in literature, theatre and music. We, however, claim that the promotion activity and the act of creating a mass-media image of self constitute inseparable components of a pop-art work of art. We therefore choose not to consider I Jan Cremer as a purely literary text but (together with the publicity and the sophisticated advertising campaign) as a performance consisting of variegated elements. We observe that Cremer was the first author to apply this method to literature, and we manage to prove that Cremer was at the time of creation of his first work well aware of the concept of pop-art. We further studied the novel I Jan Cremer as a bestseller. After all, the author himself had this label printed on the cover of the first edition already. The book has always been referred to as bestseller and it can with a measure of exaggeration be said that that it was due to I Jan Cremer that this concept found its way into the Dutch literature. At this point it is imperative to mention the part of the publisher. It is obvious that it was solely due to the prestige of the publisher that Cremer's novel was from the very beginning read and accepted as serious literature. The publisher's status guaranteed him a place within the literary field. The fact that Cremer opted for De Bezige Bij was by no means accidental; equally, the publisher did not accidentally choose this particular author. We managed to prove that the author was well aware of the added value that the name of the publisher brought to him and that regardless of the commercial tricks his chief intention was to assert himself as a man of letters. On the other hand, Cremer fitted excellently in the new strategy of the publishing house that at that time wanted to present itself as modern and progressive. Cremer succeeded in gaining a position within the literary field, but not in maintaining it. We used Pierre Bourdieu's theory of literary field to pinpoint the reasons why for several decades Cremer was excluded from the literary canon. We arrived at two reasons, the first one being the negative attitude of the author towards the literary life in the Netherlands and the other one the striking commercial success of his first work that made him look suspicious in the eyes of the canon-making institutions. The literary field is not static but dynamic and it involves constant struggle for a place in the sun. Cremer's aloof attitude towards the literary life in the Netherlands and the fact that he left the country shortly after his debut resulted at long last in his losing the position that he so quickly acquired.