Po přijetí Lisabonské smlouvy se na mezinárodní politické scéně objevila funkce s novými pravomocemi. Vysoká představitelka byla postavena mezi Radu EU a Komisi, ve kterých plní své úkoly. Zároveň v této rovnici vystupují členské státy, které na vysokou představitelku delegovaly některé své pravomoci. Hlavním úkolem vysoké představitelky je zajistit koordinaci a koherenci při vystupování EU ve věcech zahraniční a bezpečnostní politiky. Tato politika je dlouhodobým citlivým místem evropské integrace, protože členské státy se jenom nerady vzdávají vlastní suverenity. Přesto byla tato funkce uvedena a státy schválena. Diplomová práce se zabývá z hlediska racionalismu důvody, které státy ke schválení vedly a zda je vysoké představitelce umožněno své úkoly vykonávat. Z tohoto důvodu je v práci použit model principála a agenta. Rozebrány jsou dvě situace ve formě případových studií. První se zabývá problematikou interního unijního fungování, konkrétně založení Evropské služby pro vnější činnost. Druhá se zabývá problematikou činnosti EU navenek a dává si za úkol sledovat činnost vysoké představitelky po propuknutí konfliktu v Libyi. V závěru je zhodnocena role a přínos vysoké představitelky v obou situacích a role členských států při jejím rozhodování.Lisbon Treaty brought a new entity onto the world of international political scene. This entity with new powers was given place in between two European institutions, the Council and the Commission, in which she has to fulfill the tasks given to her by the Treaty. Member states also play a very important role, being the principals and having expectations from the new agent. The main task, that the High Representative has is coordination and coherence of EU´s foreign and security politics. This area of European integration has been one of the more complicated ones because member states generally resist losing parts of their sovereignty. The new position was nevertheless approved and established. The master thesis looks at the problematic from rationalist point of view and looks into the motivation of member states and whether they let the High representative fulfill her tasks. That is the reason why the Principal-Agent relationship is used. Two case studies were written to illustrate the situation. First one is concerned with the internal EU functioning, specifically the establishment of European External Action Service. The second one looks into external EU action, namely the reaction of the High representative to the conflict in Libya. The conclusion evaluates the role of the High representative, her contribution to the proccess and the influence of member states on her actions.