Studie se věnuje problematice času a jeho uplatnění v civilním soudním řízení. Jádrem analýzy je sporné řízení, kde proti sobě stojí dvě strany s protichůdnými zájmy. Civilní proces je zde tvořen procesními úkony žalobce a žalovaného, kteří prosazují své nároky tak, že předkládají soudu skutková tvrzení a důkazní návrhy. Činnost soudu a stran řízení při zjišťování skutkového stavu je však obsahově determinována časem. Každé civilní soudní řízení je úsekem v probíhajícím životě na něm participujících subjektů. Soudní řízení samo o sobě představuje období společenské a právní nejistoty jak osob, které jsou účastníky tohoto řízení, tak celé společnosti. Civilní proces musí být upraven tak, aby dosáhl svého účelu v přiměřené lhůtě, aby byla zajištěna efektivita soudního rozhodnutí a hospodárnost řízení. Čas se v civilním procesu projevuje prostřednictvím některých institutů, z nichž nejvýznamnější jsou procesní lhůty. Lhůty můžeme dělit na formální a materiální. Zatímco formální lhůty stanoví zákonodárce, aby determinoval průběh řízení jako právního procesu, tak materiální lhůty se vztahují na samotný předmět řízení. Práce se vypořádává s těmi lhůtami, které omezují strany sporu při jejich skutkových přednesech a návrzích na provedení důkazů. Procesní prekluzivní lhůty jsou již více než sto let integrální součástí moderního civilního procesu. Jejich účelem je při zachování práva na spravedlivý proces urychlit soudní řízení, aby bylo dosaženo jeho účelu bez nedůvodného prodlení. Právní úprava musí k jejich zakotvení přistupovat s ohledem na právo každého subjektu vyjádřit se ke všem skutečnostem, které soud projednává. Současně však nelze připustit, aby se soudní řízení stalo neomezeným časovým prostorem právní nejistoty. Zákonodárce může procesní prekluzivní lhůty stanovit jako formální časové hranice v řízení, po jejichž uplynutí již strany nemohou tvrdit rozhodné skutečnosti a označovat důkazy k jejich prokázání. Prekluze se uplatní bez ohledu na splnění dalších podmínek pouze v závislosti na dosažení určité fáze v řízení. Strany nemohou svou činností jakkoli ovlivnit nastoupení prekluze vlastních skutkových přednesů. Jde o objektivní stav. Naproti tomu může být prekluze zakotvena v závislosti na materiálním vývoji řízení. Strany mohou uvádět nové skutečnosti a důkazy kdykoli během projednávání věci. Podmínka nastoupení prekluze je závislá na subjektivních okolnostech. Ty spočívají v zavinění strany sporu, pokud z důvodů vlastního neodpovědného přístupu neuvedla všechny rozhodné okolnosti včas. V pozitivním právu nacházíme uplatnění obou uvedených koncepcí. Práce se vypořádává se stavem civilního procesu v Německu, Rakousku a Rusku a rovněž reflektuje novou právní úprava na Slovensku. Do kontrastu jsou postaveny závěry o uplatnění prekluze v právní úpravě civilního procesu v České republice v posledních 20ti letech. Z analýzy jsou vyvozeny závěry a návrhy pro budoucí právní úpravu civilního procesu. Studie zohledňuje výsledky činnosti Evropského soudu pro lidská práva na zvoleném předmětu analýzy. Na tomto podkladě je učiněna syntéza o vhodnosti úpravy prekluzivních lhůt, uplatnění materiálního a subjektivního pojetí a vyjádřeny argumenty o podstatě časového omezení skutkových přednesů stran sporu. Všechny metodologické postupy jsou doprovázeny rozborem historické právní úpravy, která byla na území České republiky platná od roku 1898 a která je stále platná v Rakousku. Dále jsou zohledněny závěry právní vědy soudobé této právní úpravě a to po teoretické i praktické stránce. Pozornost je věnována i právní úpravě socialistického procesu v letech 1948 až 1989. Závěry získané analýzou obou uvedených období jsou shrnuty v argumentech o přirozenoprávním pojetí civilního procesu. Právě prvky přirozeného práva a ústavní garance práva na spravedlivý proces pak determinují závěry o nutnosti rekodifikace českého civilního procesu, které jsou shrnuty v práci.The study focuses on the issue of time and its application in civil proceedings. The core of the analysis is a questionable proceeding between two parties with opposing interests. The civil process is composed of procedural acts of the plaintiff and the defendant who pursue their claims by submitting factual allegations and proposed evidence to the court. The activities of the court and the parties in perusing the facts are determined by time. Every civil court proceedings is a section in the ongoing life of it stakeholders. A judicial proceeding itself represents a period of social and legal uncertainty as for persons who are parties in this proceeding as for the whole society. The civil process must be modified to achieve its purpose in a reasonable period of time to ensure the effectiveness of judicial decisions and procedural economy. Time, in the civil proceeding, is manifested by some institutions most notably the procedural deadlines. Deadlines can be divided into formal and material. The formal deadlines provide legislators that determined the course of the proceedings as the legal process. The material deadlines apply to the actual subject of the proceedings. This thesis is to deal with those time limits which restrict the parties in their factual pleadings and proposals for evidence. Procedural limitation periods (preclusion) are already an integral part of the modern civil proceedings for more than a hundred years. Their purpose is to expedite legal proceedings in order to achieve its purpose without unjustified delay while maintaining the right to a fair trial. Legal regulation must approach their inclusion with regard to the right of any subject to comment on all the facts which appear in court. At the same time, however, it cannot allow legal proceedings to become an unrestricted temporal area of legal uncertainty. The legislature may determine the procedural limitation periods as formal time borders of proceedings after which the sides are unable to submit facts or evidence to indicate their proof. Preclusion applies regardless of the fulfilment of other conditions depending only on reaching a certain stage in the proceedings. Parties can not in any way affect preclusion of their factual recitations through their activities. It is an objective condition. In contrast, the preclusion may be embodied in depending on the material development of the procedure. Parties may indicate new facts and evidence at any time during the hearing of the case. The condition of preclusion accession depends on subjective factors. These lie at fault of a party in a dispute if it for reasons of their own irresponsible approach did not state all the facts in due time. We find the application of both these two concepts in the positive law. The thesis is to deal with the state of civil procedure in Germany, Austria and Russia, and also reflects the new legislation in the Slovak Republic. Contrasting conclusions are based on the application of preclusion in the law of civil procedure in the Czech Republic in the last 20 years. An analysis of the findings led to proposals for future regulation of civil procedure. The study takes into account the rulings of the European Court of Human Rights on the chosen object of analysis. On this basis, a synthesis of the appropriateness of adjustments of preclusions is made, the application of the material and the subjective concept and arguments are expressed about the nature of time constraints of factual recitations by the parties. All methodological procedures are accompanied by a historical analysis of the legislation which was in the Czech Republic in force since 1898 and is still in force in Austria. Furthermore, the conclusions of a contemporary jurisprudence of this legislation are taken into account both theoretically and practically. Attention is also paid to the legislation of the socialist process between 1948 and 1989.