Diplomová práce se zabývá principem non-refoulement. Obecně se jedná o zákaz vydat, přímo nebo nepřímo, osobu do země, ve které jsou dány současně podstatné důvody (skutečné nebezpečí) domnívat se, že taková osoba bude po svém návratu vystavena mučení, krutému, nelidskému zacházení nebo trestu či jinému porušení svých základních práv. Cílem této práce je zaměřit se na všechny relevantní oblasti týkající se non-refoulement na mezinárodní úrovni. Snahou je tak vytvořit relevantní mezinárodně právní rámec, do kterého by měla být zasazena vnitrostátní právní úprava non-refoulement. Už v úvodu je alespoň obecným způsobem non-refoulement vymezeno. V první kapitole se zabývám non-refoulement tak, jak je zakotveno v rámci čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951. Princip non-refoulement představuje základní stavební kámen mezinárodní ochrany uprchlíků. Následující dvě kapitoly se věnují principu non-refoulement ve světle mezinárodního práva lidských práv, kde non-refoulement vyvěrá ze zákazu mučení, krutého, nelidského a ponižujícího zacházení nebo trestu. V rámci mezinárodního práva lidských práv poskytuje non-refoulement absolutní ochranu. Kapitola čtvrtá představuje komparaci jednotlivých základních mezinárodních instrumentů obsahujících non-refoulement s ohledem na jejich společné znaky a rozdíly (komparace Úmluvy o právním postavení uprchlíků, Úmluvy proti mučení, MPOPP a Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). V rámci kapitoly páté se zabývám doplňujícími aspekty aplikace non-refoulement na mezinárodní úrovni, aby mezinárodně právní pohled na non-refoulement mohl být ucelený. Skrze unijní úpravu non-refoulement, kde stěžejní místo zaujímá kvalifikační směrnice, přecházím k vnitrostátní právní úpravě, kde je non-refoulement v poslední kapitole obsaženo z hlediska řízení a rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu.This thesis deals with the principle of non-refoulement. In general this principle prohibits the forced direct or indirect removal or return of an individual to a country where there are substantial grounds to believe (it means that there is a real risk) that the individual, after the return, will be subjected to torture, cruel, inhuman, degrading treatment or punishment or to any other form of human rights violation. The aim of this thesis is to cover all the possible areas in which the non-refoulement is enshrined and plays important role in order to establish the relevant international legal framework within which the national law concerning the non-refoulement, protection of refugees and other persons in fear of being returned to countries where their lives are at risk, should be included. The thesis at the beginning describes generally the principle of non-refoulement. The first chapter deals with the principle of non-refoulement as it is enshrined in Article 33 of the 1951 Convention Relating to the Status of Refugees and its 1967 Protocol. The principle of non-refoulement constitutes the cornerstone of international refugee protection. The following two chapters deals with the principle of non-refoulement in the field of international human rights law, where it represents an international obligation arising from the prohibition of torture, cruel, inhuman or degrading treatment and punishment. The non-refoulement as human rights obligation provides an absolute protection from forced removal if there is a real risk. The chapter four includes comparison of the international treaties (Refugee Convention, 1984 Convention against Torture and Other Cruel, Inhuman or Degrading Treatment or Punishment, 1966 International Covenant on Civil and Political Rights and 1950 Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms) involving non-refoulement and shows the common features as well as the differences in the scope of protection they provide. The chapter five is called the other aspects of non-refoulement in international law and covers the remaining areas of non-refoulement to make the international legal framework more complex. The chapter six moves slowly from international law through the regulation at European Union to the national legislation. This chapter covers the relevant sources of EU law, especially the Qualification Directive, which is the first supranational binding agreement covering the subsidiary form of international protection. The last chapter is dealing with the national legal framework of non-refoulement. It focuses on the proceeding of granting international protection, extradition, expulsion and the sentence of banishment, all in the light of the jurisprudence of Supreme Administrative Court of Czech Republic and Constitutional Court of Czech Republic.