V úvodní kapitole je odsouzena formalistická a reakční měšťácká literární věda, zhodnocena dosavadní práce marxist. lit. historiků a vytýčeny úkoly naší lit. vědy. V hl. části uvádí Štefánek několikpříkladůúpadkovéliteratury,která vznikla ještě po r. 1945 a říká, že "přímo sabotáží by bylo, kdyby se u nás napříště měla objevit literatura se znaky dekadence" Odmítá psychologismus a naturalismus jakožto dva pólyliterárníhoprojevu,vyrůstajícího změšťáckého nazírání na svět a život. Přes ty, kteří se pokoušeli o realistické pojetí, dochází k těm, kterým se podařilo pochopit realismus vyššího typu. Za největší přínos poválečné prózy prvnírománZápotockého.Bojarovy Siné rokya Pujmanové Hru s ohněm. "Cesta, po níž naše literatura jako celek plní svůj odpovědný úkol, je cestou boje proti každé neideovosti a bezformovosti, je cestou úsilí o vysokou ideovost aformálnídokonalostliteratury."