Když se autoři Charty Spojených národů (Charta OSN) dohodli na přísných pravidlech zakazujících užití síly mezi členskými státy, poskytli také výjimku z tohoto zákazu skrze možnosti uchýlení se k užití síly ve formě sebeobrany nebo kolektivní sebeobrany ve chvíli kdy je proti státu užito ozbrojené síly. Nicméně, má se za to, že Charta OSN myslí na tradiční koncept válčení ve smyslu války mezi svrchovanými státy, podle čl. 51 Charty OSN, pouze ozbrojený útok provedený státem spouští právo na užití síly v sebeobraně. Tudíž se má za to, že rámec Charty OSN nekryje žádné specifické případy, právní úprava týkající se jednání nestátních ozbrojených skupin na poli mezinárodního práva. Toto pravidlo pro státy vytvořilo dilema, jak by měly reagovat v přídě stanou-li se objetí ozbrojeného útoku vedeného nestátním ozbrojeným subjektem, jenž zasahuje z území třetího státu. Tento problém je ještě zhoršen potencionální kolizí mezi principy Charty OSN, jimiž jsou nedotknutelnost území a právo na sebeobranu. Na jednu stranu, je-li stát terčem útoku nestátního subjektu, měl by být logicky schopen se bránit a odpovědět na útok. Vskutku existuje mnoho případů, kdy státy ospravedlňovaly přeshraniční užití síly odvoláváním se na neschopnost nebo neochotu hostujících států řešit hrozbu, kterou představují ozbrojené skupiny na jejich území. V odborné literatuře byl tento způsob ospravedlnění nazván "unwilling or unable doctrine" - doktrína neochoty nebo neschopnosti. Nicméně této doktríny se mohou dovolávat pouze v případě právního ospravedlnění přeshraničního užití síly jde-li o pravidlo mezinárodního obyčeje. Skrze analýzy různých případových studií se tato práce snaží určit, zda je dána patřičná praxe států a opinio juris ve prospěch doktríny neochoty nebo neschopnosti, které by mohly prokázat její obyčejový status. Cíl této práce je poukázat, že navzdory faktu, že státy často užívají sílu mimo své území proti nestátním ozbrojeným skupinám, jejich praxe nemusí být v souladu se standardy požadovanými doktrínou neochoty nebo neschopnosti. Práce dále poukazuje na silný nedostatek opinio juris mezi státy, když se dovolávají této doktríny k ospravedlnění jejich přeshraničních operací proti nestátním ozbrojeným skupinám. Tedy ani konstitutivní prvky praxe států ani opinion juris nedocházíme k závěru, jestli doktrína neochoty nebo neschopnosti je pravidlem mezinárodního obyčeje.When the drafters of the United Nations Charter (UN Charter) agreed on the strict rule for the prohibition of use of force between members states, they provided an exception for that prohibition by allowing states to resort to force in forms of individual or collective self-defence provided that an armed attack happens against them. However, since it is argued that the UN Charter was written with the traditional concept of warfare in mind, namely war between sovereign states, under Art. 51 of the UN Charter only an armed attack by a state triggers the right to use force in self-defence. That is to say, the scope of the UN Charter did not cover the regulation regarding the conducts of non-state armed groups within the international plane, and thus this has created a dilemma for the states as how to respond when they become targeted by the armed activities of a non-state armed group operating from the territory of the third state. This issue has been further exacerbated by the potential conflict between two principles of the UN Charter including territorial integrity and self-defence when the victim state seeks to act in self-defence and target the group in question. Indeed, there are many cases in which states used force extraterritorially by referring to the inability or unwillingness of the host state in dealing with the threat posed by the non-state armed groups within its territory. In the academic literature, this type of justification has been referred to as the "unwilling or unable doctrine". However, this doctrine can only be invoked as a legal justification when it is understood that it is already a rule of customary international law. By analyzing various case studies, this thesis seeks to determine whether there are sufficient state practice and opinio juris in the favour of the unwilling or unable doctrine that could prove its customary status. The result of this paper shows that despite the fact that states have frequently used force extraterritorially against non-state armed group, their practices seems to be not consistent with the standard required by the unwilling or unable doctrine. It further indicates that the states chosen for this study do not genuinely believe that the unwilling or unable doctrine is meant to have legal obligation upon them. Thus, neither the constituent element of state practice nor opinion juris has been met to conclude that the unwilling or unable doctrine is a rule of customary international law.