Režim parlamentní demokracie, známý ve většině státních útvarů světa, se mezi ostatními právními režimy dokázal prosadit především díky své vlastnosti efektivní dělby moci (spojené se systémem ústavních brzd a rovnovah i výrazem zastupitelské demokracie). Význam dělby moci ve smyslu státoprávním došel v intencích vývoje mezinárodního práva posledního století k částečnému prolnutí a ve specifických formách byl zakotven i do smluvního rámce různých mezinárodních organizací. Cílem této diplomové práce je proto analytické zpracování této problematiky s vymezením obsahu tématu na postavení základních institucí ve smluvním rámci Evropské unie po přijetí Lisabonské smlouvy. V této práci prokázat následující hypotézy: I přestože se Evropská unie v intencích mezinárodního práva nedá považovat za státní útvar, nýbrž speciální útvar sui generis, vykazuje ve své existenci integrační znak klasického státního zřízení, tj. dělení moci na výkonnou, zákonodárnou a soudní složku. Lisabonská smlouva ve svém právním rámci tuto tendenci posiluje směrem ke komplexněji pojaté místní, věcné i funkční příslušnosti orgánů EU se silnými prvky nadstátnosti, která není však vždy doprovázena precizní a jednoznačnou právní úpravou. Pro možnosti kritického ověření těchto hypotéz využívám teorii dělby moci dle Charles Louis Montesquieu, přibližující vlastnosti parlamentního liberalismu (tj. efektivní dělbu moci, princip zastupitelské vlády a zaručení výkonu občanských práv) na ukázce ústavní povahy kompetencí mezi představiteli zákonodárné, výkonné a soudní moci. Následný analytický výzkum prokazuje platnost výše zmíněných hypotéz a současně zodpovídá původně stanovené výzkumné otázky: Státoprávní model veřejné moci se do povahy nadstátní organizace sice prosadit dokáže, ale ve výrazně komplikované, překrývající a nedokonalé formě dané specifiky konkrétního mezinárodního útvaru. Základní orgány EU se nejenom funkci představitelů veřejné moci výrazně blíží, zároveň i podléhají systému jeho dělby (zákonodárná, výkonná, soudní moc, zahrnující nevyhraněné či částečně vyhraněné složky moci) a principům ústavních brzd a rovnovah (kompetenční překrývání, jmenovací, kontrolní a soudní pravomoci). S existencí analogické formy smluvního ustanovení se státoprávní teorií dělby moci dle Montesquieu lze tedy bezpochyby počítat.A regime of parliamentary democracy, which is nowadays widely used all over the world, has been able to spread into so many countries due to its unique constitutional quality of effective division of power (together with system of checks and balances). The importance of power division in a state system has in the past century come to a permeation with the international law structure and has certainly affected the principles of the existence of international organisations. The aim of this paper is to analyse the current situation with a closer look on the topic of the fundamental EU institutions and their standing in the current treaty base (especially after entering the Treaty of Lisbon into force). In this paper I would like to prove the validity of these hypotheses: Even though the European Union cannot be, in terms of the international law, classified as a state system, but the sui generis unit, its treaty base already shows some of the state system characteristics, namely the division of power into legislative, executive and judicial branch. The legal frame of the Treaty of Lisbon is about to enhance this tendency towards a creation of more complex territorial, subject-matter and functional venue of the EU institutions with a strong elements of supranationalism, all of which mostly comes along with no such a clear legal form. For the critical approach purpose, I use the power division theory of Charles Louis Montesquieu, which explores the conception of parliamentary democracy (with its elements of effective power division, system of checks and balances, principle of representative democracy and warranty of human rights execution) on the sample of constitutional division of power among legislative, executive and judicial based institutions. Further analytic research proves the validity of the hypothesis mentioned and answers the set of academic questions at the same time. The state model of public authority is able to be pursued into the supranational organisation structure, just in its simpler, overlapped and incomplete form, due to the character of the surveyed sample of such organisation. The fundamental EU institutions are not just being close to represent the public authority, they are also subjects to the division of its power (legislative, executive and judicial part, including the non-well or partly-set elements of power division) and principles of constitutional checks and balances (with its overlap of competences character). To the end, it is to be said that there is certainly an analogy of the EU primary law principles with the state system of power division according to the theory of Montesquieu.