Cílem této práce je zkoumání románu Kniha o hrdinech a hrobech (1961) argentinského spisovatele Ernesta Sábata, za použití naratologické metody. Hlavním záměrem je odhalení užití vypravěčů a úrovně vyprávění za účelem zjištění, jaká je jejich funkce a význam v kontextu románu. Metodologie práce vychází ze studie Gérarda Genetta, Nouveau discours du récit (1983), ze které se čerpá i ohledně terminologie (vypravěč, adresát, fokalizace, úrovně vyprávění). Práce dochází ke čtyřem závěrům. Za prvé, několikanásobní vypravěči společně se čtyřmi vyprávěcími úrovněmi napomáhají vzniku totálního románu. Za druhé, vyprávěcí technika použitá autorem se přibližuje technikám užívaným v detektivních románech. Za třetí, existenciální téma lidské osamělosti, které je v románu znázorněné metaforou propasti, se odráží i ve formě románu. Za čtvrté, nejdůležitějším vypravěčem je Bruno, který plní funkci implikovaného autora a je tím blízký samotnému autorovi.This work's aim is an investigation of Ernesto Sábato's novel On Heroes and Tombs (1961) by narratological methods. The main objective is to discover the usage of narrators and narrative levels and, therefore, to figure out their functions and importance in the context of the novel. The methodology is based most of all on Gérard Genette's narratological study Nouveau discours du récit (1983) from which the terminology is used (narrator, narratee, focalization, narrative levels etc.) The study has four outcomes. First, multiple narrators and four narrative levels help to create the total novel. Second, a narrative technique used by the author is close to the techniques used in detective fiction. Third, existential theme of human solitude that is represented by abyss metaphor is reflected in the novel?s form. Fourth, Bruno is the most important narrator. His function is that of an implied author. He is very close to the author himself.