Diplomová práce analyzuje bezpečnostní politiku Československé republiky od jejího vzniku po začátek krizového období třicátých let v kontextu bezpečnostní dimenze dvou velkých teorií mezinárodních vztahů - realismu a idealismu - zejména ve vztahu k nové mezinárodní bezpečnostní organizaci Společnosti národů. Sleduje proces geneze Společnosti národů od prvních myšlenek po konečně zformování její podoby na Pařížské mírové konferenci roku 1919. Následně se pak snaží zjistit jakou pozici tato organizace sehrála v bezpečnostní architektuře nově vzniklého Československa, které se stalo jejím zakládajícím členem. Poukazuje na limity kolektivně bezpečnostních mechanismů ženevské organizace vyplývající již z procesu její přípravy a vágní formulace Paktu o Společnosti národů. V této souvislosti sleduje v širších evropských souvislostech aktivní snahu československé diplomacie v čele s ministrem zahraničních věcí Edvardem Benešem tyto limity překonat a kolektivně bezpečnostní mechanismus SN zefektivnit. Další část práce potom posuzuje konfrontaci československé bezpečnostní politiky se změněnou mezinárodněpolitickou konstelací v Evropě poloviny dvacátých let a s novým limitovaným bezpečnostním řešením narýsovaném na konferenci v Locarnu až po faktický konec "éry pacifismu`` na přelomu dvacátých a třicátých let. Autor v práci zjišťuje, že neustálá konfrontace idealistických snah o rekonstrukci a pacifikaci Evropy a univerzální bezpečnostní řešení s evropskou realitou a realistickou politikou velmocí, stavěla československou diplomacii před určité permanentní idealisticko-realistické dilema, v jehož duchu se nesl i proces hledání bezpečnostních záruk pro nově vzniklý stát v nepříznivém bezpečnostním prostředí. V důsledku toho autor shledává možnost aplikace idealismu a realismu na bezpečnostní politiku ČSR i malých států obecně značně problematickou.The thesis analyses the security policy of the Czechoslovak republic since its origin to the beginning of the era of crises in 1930s within a context of security dimension of two prominent theories of international relations - realism and idealism - focusing on its relation to recently established international security organisation the League of Nations especially. It examines the process of creation of the League of Nations since first ideas to its final formation at the Paris peace conference in 1919. It consequently tries to determine a position of this organisation within the security architecture of recently originated Czechoslovakia, which became its founding member. The thesis stresses the limits of collective security mechanisms of Geneva-based organisation, resulting already from the process of its preparation and vague formulation of its founding Pact. It analyses active effort of Czechoslovak diplomacy, led by foreign minister Edvard Beneš, to overcome these limits and to make the collective security mechanism of the League more effective. Next part of the thesis then examines confrontation of Czechoslovak security policy with a changed constellation in international politics it the mid-1920s and with a new limited security solution outlined at the conference in Locarno until the end of the "era of pacifism`` at the outbreak of the 1930s. The author of the thesis concludes that continuous confrontation of idealist efforts for reconstruction and pacification of Europe and universal security solutions with European reality and realist policy of the Great Powers caused permanent idealist-realist dilemma of the Czechoslovak diplomacy. The search for security guarantees for the new state in unfavourable security environment reflected this fact largely. In consequence of this, the author finds the possibility to use idealist and realist theories as a framework for analysis of the security policy of Czechoslovakia, and the lesser powers in general, substantially limited.