Srdeční selhání je v současné době nejenom významným medicínským, ale i socioekonomickým problémem. Jeho prevalence se odhaduje na 1-2% populace s exponenciálním nárůstem ve vyšších věkových skupinách. V rozvinutých zemích je nejčastější příčinou srdečního selhání ischemická kardiomyopatie, nicméně problematika neischemických kardiomyopatií by neměla být opomíjena. Cílem naší práce bylo posouzení role endomyokardiální biopsie v managementu pacientů s neischemickou kardiomyopatií. V našem souboru bylo prospektivně hodnoceno 151 pacientů, u kterých byla provedena endomyokardiální biopsie, echokardiografie, magnetická rezonance srdce a základní laboratorní vyšetření. V našem souboru pacientů byla závěrečná diagnóza stanovena na základě celkového klinického obrazu u 53% pacientů, u 36,4% pacientů byla konfirmována histologicky (dominantně myokarditida, TTR i AL amyloidóza). Diagnóza myokarditidy byla stanovena celkem ve 42 případech. Senzitivita a specificita endomyokardiální biopsie v případě myokarditidy byla 93,3%, resp. 100%. Amyloidóza byla biopticky diagnostikována v 10 případech. V případě amyloidózy byla senzitivita a specificita endomyokardiální biopsie 100%. V souboru našich pacientů jsme porovnávali výsledek magnetické rezonance srdce s histologickým nálezem - neshoda byla zjištěna ve 45 případech (32,8%). Ve 25 případech bylo histologicky prokázáno specifické myokardiální postižení a závěr magnetické rezonance byl negativní, naopak ve 20 případech bez prokázaného specifického myokardiálního postižení byl výsledek magnetické rezonance pozitivní. Naše práce ukazuje, vzhledem k heterogenitě skupiny neischemických kardiomyopatií je přínosný komplexní přístup k diagnostice, který kombinuje jak zobrazovací a laboratorní metody, tak v indikovaných případech endomyokardiální biopsii.Heart failure is currently not only a major medical but also a socio-economic problem. Its prevalence is estimated at 1-2% of the population with an exponential increase in older age groups. In developed countries, the most common cause of heart failure is ischemic cardiomyopathy, however, the issue of non-ischemic cardiomyopathies should not be neglected. The aim of our study was to assess the role of endomyocardial biopsy in the management of patients with non-ischemic cardiomyopathy. In our study 151 patients underwent endomyocardial biopsy, echocardiography, magnetic resonance imaging and basic laboratory examination and they were prospectively evaluated. In our group of patients, the final diagnosis was determined on the basis of the overall clinical picture in 53% of patients, in 36.4% of patients it was confirmed histologically (predominantly myocarditis, TTR and AL amyloidosis). The diagnosis of myocarditis was made in a total of 42 cases. The sensitivity and specificity of endomyocardial biopsy for myocarditis were 93.3% and 93.3%, respectively. 100%. Amyloidosis was histologically proven in 10 cases. In the case of amyloidosis, the sensitivity and specificity of the endomyocardial biopsy were 100%. We also compared the result of magnetic resonance imaging of the heart with histological findings - discrepancies were found in 45 cases (32.8%). In 25 cases specific myocardial involvement was histologically demonstrated and the conclusion of magnetic resonance imaging was negative, on the contrary in 20 cases without proven specific myocardial involvement the result of magnetic resonance imaging was positive. Our study shows that, due to the heterogeneity of the group of non-ischemic cardiomyopathies, a comprehensive approach to diagnosis, which combines imaging and laboratory methods, and in indicated cases endomyocardial biopsy, is beneficial.