Tato práce pojednává o tzv. prostorových odposleších neboli institutu sledování osob a věcí dle § 158d odst. 2 a odst. 3. trestního řádu. Prostorové odposlechy patří mezi operativně pátrací prostředky a své uplatnění mají zejména v případech závažné kriminality, nejčastěji související s drogami. Kromě toho, že se prostorové odposlechy používají k operativním účelům, však mají i následné důkazní využití. Záznam získaný prostorovým odposlechem lze za určitých okolností použít jako důkaz, a to i v jiné trestní věci. Cílem této práce je analyzovat právní úpravu sledování osob a věcí v platném a účinném trestním řádu se zaměřením na problematické aspekty, na které často upozorňuje trestněprávní teorie i praxe. Těmi jsou například absence vymezení typové závažnosti trestných činů, u kterých lze prostorový odposlech použít; povolování sledování dle 158d odst. 2 TŘ státním zástupcem, povolovací režim u vozidel, užití důkazů získaných prostřednictvím sledování osob a věcí dle 158d odst. 3 trestního řádu v jiné trestní věci atd., což v důsledku vede k rozdílné rozhodovací praxi soudů. Pro účely analýzy právní úpravy jsou podrobně rozebrány jak obecné podmínky pro použití operativně pátracích prostředků, tak i konkrétní podmínky pro sledování osob a věcí. V celé práci se prolínají argumenty trestněprávních teoretiků i soudů doplněné o vlastní náhled autorky na danou problematiku. Neméně důležitou částí práce je kapitola pojednávající o vlivu prostorových odposlechů na soukromí a s tím související nedostatky současné právní úpravy. Závěr obsahuje návrhy de lege ferenda, které by mohly přispět ke sjednocení rozhodovací praxe v oblasti prostorových odposlechů.This thesis deals with the so-called spatial interception, or the institute of surveillance of persons and things under § 158d Paragraphs 2 and 3 of the Criminal Procedure Code. Spatial interception belongs to the operative-search means and its application is mainly in cases of serious crime, most often related to drugs. In addition to being used for operational purposes, however, spatial interceptions also have subsequent evidentiary use. A recording obtained through a spatial interception can, in certain circumstances, be used as evidence, including in another criminal case. The aim of this thesis is to analyse the legal regulation of surveillance of persons and things in current and effective Criminal Procedure Code, focusing on problematic aspects that are often highlighted by criminal law theory and practice. These are, for example, the lack of definition of the type of seriousness of criminal offences to which the spatial interception can be applied; the authorisation of surveillance under § 158d Paragraph 2 of the Criminal Procedure Code by the public prosecutor, the authorisation regime for vehicles, the use of evidence obtained through the surveillance of persons and things under § 158d Paragraph 3 of the Criminal Procedure Code in another criminal case, etc., which as a result leads to different decision-making practice of courts. For the purpose of the analysis of the legislation, both the general conditions for the use of operational search means and the specific conditions for the surveillance of persons and things are discussed in detail. The arguments of criminal law theorists and courts are interwoven throughout the thesis, supplemented by the author's own view on the issue. An equally important part of the thesis is the chapter on the impact of spatial interception on privacy and the related deficiencies of the current legislation. It concludes with de lege ferenda proposals that could contribute to the unification of decision-making practice in the field of spatial interception.