Disertační práce se zabývá problematikou rozhlasového herectví a rozhlasové režie. Obě tyto složky akcentuje ve vzájemné souvislosti a teoreticky reflektuje jejich tvůrčí podmíněnost při vzniku rozhlasové inscenace. Výzkum je soustředěn na tvorbu dvou významných českých rozhlasových režisérů: Jiřího Horčičky a Josefa Melče a jejich vrcholné inscenace vzniklé v období sedmdesátých a osmdesátých let 20. století. Práce metodologicky vychází ze strukturalistické teorie Jiřího Veltruského, jehož strukturální a sémiotickou teorii reviduje pro oblast rozhlasové teorie. Kromě Veltruského se výzkum opírá o stěžejní monografie českých rozhlasových teoretiků, především publikace Jana Czecha a Aleny Štěrbové, a také o teorii rozhlasové dramatizace prózy Jana Lopatky. Součástí práce je kontextuální vymezení období normalizace v Československém rozhlase, akcentující zejména vynucené dramaturgické změny a jejich dopad na tvorbu vybraných režisérů. Jádro výzkumu tvoří samostatné strukturální analýzy dvou vrcholných děl obou režisérů v žánru rozhlasové dramatizace prozaické literární předlohy: Vojny a míru (1978) a Tichého Donu (1982) v případě Jiřího Horčičky a Zločinu a trestu (1981) a Idiota (1982) v případě Josefa Melče. Tvorbu režisérů přitom zkoumám v kontextu jejich dlouhodobé umělecké činnosti. Herectví i režijní koncepce jsou sledovány prostřednictvím detailních analýz klíčových scén jednotlivých inscenací. Analytické poznatky pak shrnuje závěrečná komparace režijních stylů Jiřího Horčičky a Josefa Melče. Výzkum odhaluje specifické způsoby režijní práce s herci, poukazuje na konkrétní režijní postupy. Analýzy hereckých výkonů se zaměřují na způsob výrazového ztvárnění vybraných situací. Kromě herectví akcentují analýzy také další složky zvukové struktury: zvuk, hudbu a ticho. Důležitými prameny analýz jsou digitalizované verze pracovních scénářů a osobní konzultace s pamětníky a tvůrci.The dissertation deals with the problems of radio acting and radio directing. Both of these components are interrelated, in theory reflecting their creative role in the origin of radio drama. The research is focussed on the work of two important Czech radio directors: Jiří Horčička and Josef Melč and their best achievements dating back to the seventies and eighties twenties of the 20th century. Its methodology is based on the structuralist theory of Jiří Veltruský, whose structural and semiotic theory is applied to radio theory. Apart from Veltruský, the research is also grounded on the basic monographs by Czech radio theoreticians, in the first place on the publications by Jan Czech and Alena Štěrbová, and also on the theory of radio dramatization of fiction by Jan Lopatka. The work includes a contextual outline of the period of the so-called "normalization" in the Czechoslovak radio, with special stress on the politically enforced dramaturgic changes and their impact on the activities of the chosen directors. The heart of the research consists in independent structural analyses of both mentioned directors when dealing with two major works within the genre of radio dramatization, namely Vojna a mír (1978) and Tichý Don (1982) in case of Jiří Horčička, Zločin a trest (1981) and Idiot (1982) in case of Josef Melč. The work of both these directors is analyzed in the context of the long-term perspective of their artistic activity. The directing and acting conceptions are followed through detailed analyses of the crucial scenes of individual performances. The analytical findings are summed up in a comparison of the directing styles of Jiří Horčička and Josef Melč. The research reveals specific ways of directing and points to concrete directing procedures. The analysis of the acting component is concentrated on the way the selected scenes are expressed. Apart from acting, the analyses stress further acoustic components such as sound, music and silence. The dissertation also relies on digitalized versions of individual radio screenplays and personal consultations with surviving contemporaries and authors.