Tato práce se zaměřuje na zkoumání vlivu Holanovy zkušenosti italské pouti na konstituci a vývoj jeho poezie. Sledována je Holanova tvorba od jejích časných počátků z přelomu dvacátých a třicátých let až po vrcholné období let padesátých a šedesátých. Analyzována jsou autorova tvůrčí a spirituální očekávání z doby mládí, která byla do italského pobytu projektována a jež byla formována především působením kontextu literatury Grand Tour v okruhu novoklasicistních autorů. Vykládána je taktéž reflexe prožité italské cesty, jež je přítomná v Holanově lyrice a v básnických prózách ze třicátých let, ale jejíž otisky se průběžně objevují po celou dobu trvání autorovy básnické činnosti a která vrcholí v básnické skladbě Toskána, v níž je autorova dosavadní umělecká dráha zhodnocena. Pojednání se pokouší odpovědět na otázku, zda v Holanově díle, jež je rozděleno do několika různých vývojových fází, existují vazby mezi prvními ozvěnami italské pouti v rané lyrice a fiktivním návratem na italské území v Toskáně, kterou básník koncipoval jako své rozloučení se životem a především s poezií. Pozornost je věnována metapoetickému významu témat, motivů, symbolů, metafor a obrazů odvíjejících se od toposu italské cesty, neboť kulturní kontext výprav do Itálie podnítil básníka k vytvoření neoplatonské metody tvorby, s jejímiž aspekty se ve svých dílech od druhé poloviny třicátých let až do vrcholné fáze vývoje své poezie vyrovnával, jelikož nekorespondovala s válečnými a politickými událostmi 20. století. Protože je přítomnost toposu italské cesty v Holanově tvorbě podložena skutečnou poutí do Itálie a dalšími životopisnými okolnostmi, soustřeďuje se interpretace básníkových textů na smysl autobiografických signálů. Toto autobiografické čtení odkrývá možnosti porozumění Holanově poezii a jejímu rozvoji.This dissertation examines the influence of the poet's experience of the Italian journey on the content and development of the poetry of Vladimír Holan. It examines Holan's poems from his earliest work at the turn of the 1920s and 1930s to the prime of his career in the 1950s and 1960s. It analyses the poet's creative and spiritual expectations from the days of his youth, which he later projected onto his Italian journey; these were informed by the literature of the 'Grand Tour', as conceived by neo-Classicist authors. The dissertation explains Holan's reflections on his own Italian journey, as they appear in the lyric and prose poetry he wrote in the 1930s, and which continue to be expressed throughout his oeuvre, reaching a climax in the poem Toskána, which provides an appraisal of his artistic course to date. The treatise seeks to answer the following question: With Holan's oeuvre divided into several developmental stages, are there links between the first echoes of his Italian journey in the early lyric poems and his fictional return to Italy in Toskána, conceived by the poet as a farewell to life and especially to poetry? The cultural context of his and other people's journeys to Italy encouraged the poet to devise a neo-Platonic method of poetic composition, and he was coming to terms with these aspects in poems from the second half of the 1930s until his poetry's developmental climax, as this method did not correspond with 20th-century politics and wars. Thus the focus of this present study is on the metapoetic meanings of the themes, motifs, symbols, metaphors and images derived from the topos of the Italian journey. Since the presence of this topos is supported in Holan's oeuvre by his own trip to Italy and other circumstances of his biography, the reading of his works proposed in this dissertation is focused on the meaning of the autobiographical signals. Such an autobiographical reading leads to new possibilities of understanding Vladimír Holan's poetry and its evolution.