Tato disertační práce je věnována analýze prezentací lokalit šoa jako paměťových médií v polské a české literatuře po roce 1989. Cílem porovnání polských a českých je pohled na ně jako na společnou literaturu určitého prostoru, v němž se odehrál holokaust, a to s důrazem na mediační funkci těchto míst, a také jako na zápis zkušeností z kontaktů s tímto prostorem, obzvláště s ohledem na zkušenosti generací následujících po generaci svědků holokaustu. K realizaci vytčeného cíle sloužily hlavně metody geopoetiky a poetiky zkušenosti, přičemž heuristická analýza využívala i další metodologické přístupy, jež řadíme k tzv. centrálním a periferním, jak jsou známy z oblasti studia holocaustu. Teoretickou část práce tvoří přehled teorií týkajících se kategorií místa a paměti a jejich prolínání v oblastech různých oborů humanitních věd, především pak v literární vědě. Tento přehled je sestaven za účelem poukázání na badatelské tendence, jež jsou obzvlášť důležité v kontextu studia literatury s tematikou holokaustu. Praktickou část tvoří čtyři srovnávací studie, ve kterých jsou analyzována literární ztvárnění čtyř míst-svědků. V první srovnávací studii je věnována pozornost zobrazení rodinných domů "holokaustových" matek v próze Utwór o Matce i Ojczyźnie (2008) B. Keff a v kapitole Marie románu Hořké moře (2008) J. Katalpy. Zde se soustřeďujeme na tematizaci vyrovnávání se druhé generace s rodinnými příběhy z období druhé světové války. V druhé studii jsou analyzovány literární obrazy "ne-míst" paměti z románů Łąka umarłych (2010) M. Pilise a Peníze od Hitlera (2006) R. Denemarkové; pozornost je obrácena i k rituálům paměti odehrávajícím se v traumatických místech. Ve třetí studii je srovnána literární topografie tábora Auschwitz II z kapitoly ZZ románu Noc żywych Żydów (2012) I. Ostachowicze s Osvětimí z tzv. osvětimské kapitoly románu Sestra (1994) J. Topola a detailně je zkoumána profanace paměti o šoa. V poslední studii disertace je obecně i detailně posuzována mozaika míst-svědků o šoa rozesetých po mapě Evropy, jak je prezentuje novela Chladnou zemí (2009) J. Topola a sbírka povídek Gry w Birkenau (2015) A. Kłos. Zvláštní pozornost je přitom věnována alternativním vztahům k místům-svědkům z hlediska empatie či jejího nedostatku v dnešní době. Uskutečněná analýza literárních ztvárnění míst šoa, jež fungují jako média paměti (nebo mají mediační potenciál), dokládá množství vztahů, které jednotlivci a společnosti navazují s místy-svědky, s nimiž koexistují a jimž připisují rozmanité významy. Tyto vztahy, pro něž je významný fyzický aspekt, jsou značně ritualizované a oscilují mezi sacrum a profanum. Analyzované texty svědčí o nezanedbatelném vlivu "míst-svědků" na vytváření identity jednotlivců, lokálních komunit a celých národů, které žijí v tomto "prokletém zeměpisném prostoru". Dokládají, že pro generaci "po-svědků", tj. generaci, která k šoa nemá příbuzenský vztah, je charakteristické paralelní ztotožnění s postavou oběti, pachatele a svědka, a její reprezentanti se musejí zhostit úkolu nově definovat to, čím je pro ně historie holokaustu a povědomí o něm. Zkoumané texty ukazují dvě možné cesty, jsou to profanace a empatie. První, znesvěcující přístup předpokládá překročení hranice mezi sacrum a profanum v paměti o šoa, zpochybňování již existujících narací, zesvětštění (estetické nikoliv etické) ikon šoa, odmítnutí afirmativních významů a katarktických efektů ve vyprávění o holokaustu a nastolení dekonstrukce národních mýtů spolu se zpochybňováním výhradního práva jedné skupiny na paměť o šoa. Druhý, empatický přístup předpokládá rezignaci na vlastnický vztah k místům-svědkům, a prosazuje pozici detektoru, který je založen na citlivém vztahu k místu, naslouchání, pozorování a soucitu. Umělec a postpaměťové umění plní v procesu předefinování vztahu s traumatickou minulostí funkci prostředníka mezi dějinami a generacemi potomků obětí a svědků šoa.The following dissertation deals with representations of the places of the Shoah as media of memory in Polish and Czech literature after 1989. The aim of the comparison of Polish and Czech texts is to look at them as a common literature of a certain geographic space - space of the Shoah - with an emphasis on the mediatory function of places, and examine them as a record of the experience of being exposed to this space, with the particular emphasis on the experience of the generation of post-witnesses. In achieving this goal, I have largely applied the premises of geopoetics and the poetics of experience, but the language of analysis combines also other methodological approaches - those central and peripheral - from the field of Holocaust Studies. The theoretical part presents a selection of theories concerning the categories of place and memory and their encounters in the fields of various disciplines of humanities, especially in literary studies. The aim of this overview is to outline the most important research trends and to point out those that are critical in the context of the research of the Shoah literature. The practical part consists of four comparative studies, in which the literary representations of four places-witnesses are analyzed in turn. In the first study, I analyze the representations of family homes of mothers-survivors from B. Keff's Utwóru o Matce i Ojczyźnie (2008) and from the chapter Marie of J. Katalpa's Hořké moře (2008), focusing on the struggle of the second-generation with the burden of the family war-time stories. In the second study, I look at the literary non-places of memory in M. Pilis's Łąki umarłych (2010) and R. Denemarkova's Peníze od Hitlera (2006), drawing attention to the rituals of memory observed in traumatic places. In the third study, I compare the literary topography of Auschwitz II from the ZZ chapter of I. Ostachowicz's Noc żywych Żydów (2012) and that of Oświęcim from the so-called Auschwitz chapter of J. Topol's Sestra (1994), looking closely at the acts of profanation of the memory of the Shoah. In my last study I look at the mosaic of places-witnesses scattered around the map of Europe from J. Topol's Chladnou zemí (2009) and A. Kłos's Gry w Birkenau (2015), paying particular attention to the alternative empathic form of dwelling in/co-existing with places of the Shoah. The comparison of literary places of the Holocaust functioning as media of memory (or having a potential to do so) shows the plenitude of relations individuals and communities establish with the places-witnesses as well as displays the variety of meanings they ascribe to them. These relations-for which the bodily aspect is important-are strongly ritualized, oscillating between the sacred and the profane. The analyzed texts testify to the significant influence of the places-witnesses on the formation of the identity of individuals, local communities and even entire nations. The analyzed works show that the generation of post-witnesses is characterized by a simultaneous identification with the figure of victim, perpetrator and witness, and that its representatives are facing a task of redefining what the history and memory of the Shoah mean to them. The examined texts suggest two possible ways of doing so: profanation and empathy. The blasphemous approach involves breaching the boundaries between the sacred and the profane in the memory of the Shoah, challenging existing narratives, profaning (in an aesthetic, not an ethical way) icons of the Shoah, contesting affirmative meanings and redemptive moments, etc. The empathic approach suggests giving up the ownership status over the places of the Shoah, adopting an attitude of a detector, based on a compassionate co-existing and being in places-witnesses. In the process of redefinition of the relations with the traumatic past, the post-memorial art play a role of a medium between history and the generation of post-witnesses.