Předmětem této disertační práce je otázka aplikace metody proporcionality v judikatuře Ústavního soudu České republiky (dále jen "ÚS"). Tato metoda totiž na svém "triumfálním tažení" z praxe Spolkového ústavního soudu doputovala také do České republiky. Ústavní soud z ní následně učinil základní metodologický nástoj pro přezkum ústavnosti aktů veřejné moci omezující základní práva. Česká doktrína se dosud aplikační praxi ÚS věnovala pouze okrajově nebo vůbec. Tuto mezeru na trhu si v nejobecnější rovině bere za cíl vyplnit právě má disertační práce. Jejím hlavním cílem je tedy popsat, jakým způsobem ÚS metodu proporcionality aplikuje. Tato práce však není pouze deskriptivní, naopak bere si za cíl též nalézt sporná místa a označit nedostatky ÚS aplikované metodologie a navrhnout jejich řešení. Práci proto strukturuji následovně. Předně vycházím z paradigmatické struktury základních práv rozlišující rozsah práva (scope) a rozsah jemu poskytnuté ochrany (extent if its protection). Jakmile je do práva zasaženo, spouští se požadavek na ospravedlnění (justification) tohoto zásahu. Ospravedlnění je pak následně zprostředkováno metodou proporcionality. Tuto diskusi následně doplňuji o srovnávací analýzu přístupů k metodě proporcionality a formuluji její základní definiční prvky. Takto "vyzbrojen" se pak pouštím do analýzy samotné praxe ÚS. Nejprve se zaměřuji na strukturální otázky aplikace proporcionaliy (kapitola 3): její východiska, vývoj a strukturu. Dospívám přitom k závěru, že ačkoli v rané judikatuře byla metoda proporcionality aplikována odlišně v řízení o kontrole norem a v řízení o ústavních stížnostech, tak v recentní praxi je již aplikována totožně v obou typech těchto řízení. Sjednocení struktury metody proporcionality mi tedy dále umožňuje analyzovat rozhodnutí vydaná v obou typech řízení společně. Následující kapitoly pak věnuji postupně jednotlivým součástem protokolu metody proporcionality: legitimitě (kapitola 4); vhodnosti (kapitola 5); potřebnosti (kapitola 6) a poměřování (kapitola 7). V jejich rámci přitom vždy svůj výklad začínám analytickým vymezením konkrétního kritéria, kterým pak aplikační praxi ÚS posuzuji. Konečně v poslední kapitole (kapitola 8.) se zabývám povahou deferenčních testů aplikovaných ÚS při přezkumu opatření realizujících hospodářskou a sociální politiku státu: testu vyloučení extrémní disproporcionality a testu racionality. Konkrétně zde zkoumám, zda je tyto testy možné považovat za deferenční varianty metody proporcionality či nikoli.This Ph.D. thesis covers the issue of application of proportionality method in the case-law of the Constitutional Court of the Czech Republic ("ConCourt"). This method found its way, successfully, from the practice of the German Federal Constitutional Court to the Czech Republic. ConCourt made it the basic methodological instrument for review of constitutionality of acts of public power limiting fundamental rights. Czech doctrine focused on the application practice of ConCourt only in a limited manner, or not at all. This thesis aims to fill-in this gap. Its main goal is to describe, how ConCourt applies this method. But the thesis is not only descriptive. To the contrary, it attempts to identify disputable aspects and deficiencies of the methodology applied by ConCourt, and to come up with their solutions. The thesis is structured in the following way. First, it is based on the paradigm of fundamental rights, distinguishing the scope of a right and the extent of its protection. If a fundamental right is interfered with, such interference must be justified. The justification phase is carried out by means of proportionality. The thesis supplements this discussion with a comparative analysis of various approaches to proportionality and it formulates several criteria of their definition. On this basis, the thesis initiates the analysis of the very practice of the ConCourt. At first, it deals with the structural issues of application of proportionality (chapter 3): its starting points, development and structure. It comes to the conclusion that early case-law applied the proportionality method differently in the proceedings on review of laws and in the proceedings on constitutional appeals, but nowadays, it is applied equally in both of these categories of proceedings. Unification of the proportionality method's structure further allows one to conduct an analysis of decisions delivered in both of these categories of proceedings. The following chapters cover individual parts of the proportionality method protocol: legitimacy (chapter 4); suitability (chapter 5); necessity (chapter 6) and balancing (chapter 7). Within their framework, the thesis always begins with analytical definition of a concrete criterion which is used to evaluate decision-making practice of the ConCourt. In the last chapter (chapter 8), the thesis analyses the nature of the two deferential tests applied by the ConCourt in review of measures implementing socio-economic policies of the state: exclusion of extreme disproportionality test and rationality test. In particular, the thesis determines whether these tests may be regarded as deferential alternatives of proportionality or not.