Infarkt myokardu (IM) představuje závažnou a život ohrožující nestabilní formu ischemické choroby srdeční (ICHS), která může následně mít i přes velmi rychle poskytnutou komplexní léčbu negativní vliv na toleranci zátěže. Z tohoto důvodu bylo cílem diplomové práce zhodnotit vliv kardiovaskulární rehabilitace v II. fázi na toleranci zátěže hodnocenou pomocí spiroergometrického zátěžového vyšetření před a po rehabilitační léčbě u 48 pacientek po IM. Tréninkový soubor (n = 24) podstoupil tříměsíční ambulantní řízený trénink vedený fyzioterapeutem, zatímco kontrolní soubor (n = 24) během tříměsíčního individuálního domácího tréninku dodržoval doporučení pro dostatečnou úroveň pohybových aktivit s principy sekundární prevence získaných v rámci I. fáze kardiovaskulární rehabilitace. Porovnáním vstupního a výstupního spiroergometrického zátěžového vyšetření tréninkového souboru bylo zjištěno statisticky signifikantní zlepšení výkonu (p 0,001), výkonu vztaženého na tělesnou hmotnost (p 0,001), metabolických ekvivalentů (p 0,001) i vrcholové aerobní kapacity (p 0,001). Porovnáním vstupního a výstupního spiroergometrického zátěžového vyšetření kontrolního souboru nebylo zjištěno signifikantní zlepšení žádného z vybraných parametrů tolerance zátěže, naopak došlo k jejich statisticky nesignifikantnímu zhoršení. Porovnáním výstupního spiroergometrického zátěžového vyšetření tréninkového a kontrolního souboru byl zjištěn statisticky signifikantní rozdíl v dosaženém výkonu (p = 0,03), výkonu vztaženém na tělesnou hmotnost (p = 0,02), metabolických ekvivalentech (p 0,001) i vrcholové aerobní kapacitě (p = 0,02). Z uvedených výsledků studie vyplývá přínos absolvovaného ambulantního řízeného tréninku pro pacientky po prodělaném IM a důležitost provádění optimální a pravidelné pohybové aktivity s pozitivním vlivem na jejich funkční zdatnost a výkonnost.Myocardial infarction (MI) is a serious and life-threatening, instable form of ischaemic heart disease (IHD) that may have a subsequent negative impact on exercise tolerance even despite very prompt complex care. This is why the objective of this thesis was to evaluate the effect of cardiovascular rehabilitation in the 2nd phase on exercise tolerance, assessed using spiroergometry exercise testing before and after rehabilitation care in 48 female patients with a previous MI. The training group (n = 24) completed a 3-month outpatient controlled training course supervised by a physiotherapist, while the control group (n = 24) observed recommendations for a sufficient level of physical activity and the principles of secondary prevention derived from the 1st phase of cardiovascular rehabilitation, in the course of 3-month individual home-based training. The comparison of baseline and final spiroergometry exercise testing of the training group showed a statistically significant improvement of performance (p 0.001), body weight related performance (p 0.001), metabolic equivalents (p 0.001) and peak aerobic capacity (p 0.001). The comparison of baseline and final spiroergometry exercise testing of the control group revealed no significant improvement in any selected parameters of exercise tolerance; on the contrary, a statistically non-significant deterioration occurred. The comparison of the final spiroergometry exercise testing of the training and control groups showed a statistically significant difference in achieved performance (p = 0.03), body weight related performance (p = 0.02), metabolic equivalents (p 0.001) and peak aerobic capacity (p = 0.02). These study results indicate a benefit of an outpatient controlled training course for female patients with a previous MI and the importance of optimal and regular physical activity, with a positive impact on their functional fitness and performance.