Práce je pojata jako komparace, přičemž za svůj styčný bod vymezuje výklad procesních podmínek přijatelnosti individuálního podání; konkrétně stížnosti a žaloby na neplatnost, jakož i praktické dopady výkladu procesních podmínek těchto procesních institut do právní sféry jednotlivce. Jedná se o nezbytný předpoklad efektivního uplatnění locus standi před Soudy a dosažení meritorního rozhodnutí. Práce na četných judikátech zkoumá praktickou aplikaci procesních institutů ESLP a SD EU. Disertační práce vyhodnocuje, zda je přístup jednotlivce k evropským soudům zajištěn efektivním způsobem, definuje problémy co do efektivního přístupu jednotlivce k evropským Soudům a navrhuje řešení k realizaci účinného locus standi jednotlivce před evropskými Soudy. Práce je z tohoto pohledu rozčleněna na tři stěžejní úseky. Nejprve je pojednáno o řízení před ESLP (kapitola 2.), následně před SD EU (kapitola3.), aby následná část zhodnotila jejich vzájemné prolínání (kapitola 4.). Ve vztahu k ESLP práce identifikuje nové mechanismy spojené s přijatelností a přezkumem individuální stížnosti, které hodnotí spíše jako překážkou pro účinnou realizaci locus standi jednotlivce. Autorka se vymezuje zejména vůči podmínce tzv. podstatné újmy, kriticky hodnotí institut pilotních rozsudků ve spojení s tzv. repetitivními stížnostmi či například absolutní formalizaci řízení o individuální stížnosti po reformě článku 47 Jednacího řádu. Práce takto uzavírá, že zaváděné mechanismy slouží zejména k odstranění přetíženosti Soudu, a to i na úkor legitimity soudních rozhodnutí a efektivity realizace práva na přístup ke spravedlnosti. V souladu se zásadou judiciální subsidiarity práce nejprve tenduje k závěru, že je zejména na národních soudech, aby se zaměřily na prosazování Úmluvy. Zcela aktuální rozhodovací praxe Soudu nicméně dovede autorku k závěru, že její hypotéza ohledně efektivity přenosu ochrany lidských práv výhradně na národní úroveň v současnosti neobstojí. V části práce věnované SD EU je demonstrováno, že výklad procesních podmínek přijatelnosti, které musí jednotlivec splnit, prošel vývojem, který byl ovlivňován v čase mnoha faktory. Ideálu efektivního locus standi jednotlivce však zdaleka nebylo dosažen. Potvrdila se hypotéza restriktivního výkladu, a to jak v období předlisabonském, tak následně i v polisabonském. V práci byly identifikovány překážky na cestě k přímé soudní ochraně zejména co do výkladu pojmu bezprostředního a individuálního dotčení, jakož i v definici a limitaci okruhů aktů, proti nimž lze žalobu podat. Autorka ve shodě s názorovými tendencemi Soudního dvora EU prozkoumala i jiné možnosti, jak může jednotlivec napadat unijní akty, o nichž má za to, že zasahují do jeho garantovaných práv. Pojetí decentralizace soudní ochrany a judiciální subsidiarity autorka z pohledu lucemburského soudu hodnotí v práci spíše pozitivně, pročež za aktuálního konstantního stavu judikatury není pravděpodobná brzká změna rozšíření přímého přístupu jednotlivce k SD EU. Autorka má nicméně za to, že hypotéza konstrukce ochrany základních práv cestou předběžných otázek a přenesení ochrany na národní úroveň může kolidovat s článkem 6 odst. 1 Úmluvy, resp. s článkem 47 Charty. V syntetické třetí části práce rozebírá aktuální vazbu mezi ESLP a SD EU, z pohledu locus standi jednotlivce, poukázala na tzv. oživení doktríny Bosphorus ze strany ESLP v aktuální rozhodovací praxi štrasburského soudu ve věci Avoti?š. Za stávající situace nicméně nelze očekávat, že by ESLP vykonával efektivní externí kontrolu nad deficitem v soudní ochraně jednotlivce vzešlé z restriktivní intepretace procesních podmínek žaloby na neplatnost podávané jednotlivcem. Hypotéza vnější kontroly dodržování základních/lidských práv, tedy kontrola aktů EU ze strany ESLP, byla rovněž vyvrácena.The work is based on the comparison of the interpretation given by the European Court of Human Rights and the Court of Justice of the European Union to the procedural conditions and admissibility criteria of the individual complaint and the action of annulment. The procedural conditions or admissibility criteria an individual has to comply with are essential in order to have its legal action examined factually. The work presents a critical analysis of practical manifestation of the interpretation of the procedural criterias of an individual application and reflects on the implications of this interpretation on the effective realization of the individual locus standi. The work naturally reflects the progressive evolution of the jurisprudence of the Courts, including both the historical and recent judgements. The aim of the work is to evaluate whether the access of an individual to the European Courts is guaranteed in an effective way, to define obstacles to this access and to propound settlements to the realization of an effective locus standi of an individual petitioner before the European Courts. Considering the comparative character of the work, it was divided into three principal parts; two of them deal with the respective Courts and their interpretation of the admissibility criteria, actual jurisprudential tendencies and deficiencies in the effective realization of locus standi of an individual applicant, the third synthetically focuses on the interferences between the Courts in the lights of right of an individual to the access to the court. As far as the Strasbourg court is concerned, the work shows that the ECtHR has become the victim of its own success and tends to face up to the backlog by specific "working methods". The Court modifies the admissibility criterias and formalizes the procedure of individual complaint and last but not least focuses on the procedure of pilot judgements. Hand in hand with those tendencies goes the principle of judicial subsidiarity that is actually promoted both on political level and by the Protocol No.15 to the Convention. The author primarily agrees with the application of this principle; national courts are obviously closer to the individuals and should protect their rights in accordance with the Convention. Notwithstanding, the presented work proves that an exaggerated accent put on the principle of judicial subsidiarity can have even dramatic consequences on an individual applicant to the detriment of the legitimacy of the Court judgements. As far as the Luxembourg court is concerned, the work claims that the action for annulment appears to be the most effective procedural instrument for the direct access of an individual to the CJEU even if the actual tendencies in the interpretation of its procedural aspects are restrictive. The author identifies obstacles on the way of an individual to a direct judicial protection including the limitations relating to the category of acts that can be contested. The author notwithstanding promotes the principle of judicial subsidiarity and the decentralization of judicial protection of fundamental rights considering the fact that the Plaumann jurisprudence is still alive even after the Lisbon modifications of the article 263, paragraph 4 of the TFEU as well as in the actual judicial activities of the Court. As far as the interferences between the Strasbourg and Luxembourg courts are concerned, the work verifies the thesis whether the external control of human/fundamental rights, i.e. the control of the EU acts by the ECtHR is an effective concept to THE realization of the locus standi of an individual applicant. The author identifies interactions between the two Court. Possible future difficulties of the judicial protection of an individual in the form of non-direct access of the individual to the Court and the risks of non-conformity with the Convention are described in this chapter.