Disertační práce se zaměřuje na civilněprocesněprávní oblast regulace detence člověka. Právní úprava nedobrovolného umístění člověka je vystavěna na předpokladu, podle něhož převzít jedince do uzavřeného ústavu lze pouze se souhlasem umisťované osoby. Není-li tento souhlas poskytnut, je možné člověka nedobrovolně umístit do ústavní péče pouze na základě důvodů, které jsou taxativně stanoveny hmotněprávní úpravou [konkrétně ustanovením § 38 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách]. Základním východiskem přípustného omezení osobní svobody člověka je čl. 8 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Konkrétní obsahový rozměr a aplikační rámec zmiňované právní úpravy je dotvářen prostřednictvím judikatury Evropského soudu pro lidská práva, jenž ve svých rozhodnutích vymezil objektivní a subjektivní stránku (předpoklady) nedobrovolné detence, jež je spojena s omezením osobní svobody člověka. Procesněprávní rámec civilních nedobrovolných detencí je zakotven v § 66 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Celková koncepce civilních zdravotnických detencí prošla v posledních letech radikálními změnami, které zásadním způsobem přetvořily její celkovou podobu. Disertační práce se snaží zachytit legislativní vývoj na poli nedobrovolných hospitalizací a provést jejich právní analýzu z pohledu zvýšené ochrany práv nedobrovolně umístěného člověka. Disertační práce se orientuje jak na hmotněprávní, tak procesněsněprávní otázky s detencemi člověka spojenými. V oblasti hmotněprávní je patřičná pozornost věnována problematice subjektu, jenž je podle právní úpravy způsobilý omezit osobní svobodu člověka. Disertační práce na tomto místě poukazuje na nejednotné terminologické vymezení a řeší obsahovou náplň zvolených termínů, jimiž jsou poskytovatel zdravotních služeb, zdravotnické zařízení, zdravotní ústav, poskytovatel sociálních služeb, zařízení sociálních služeb. V hmotněprávní sféře disertační práce je pozornost dále věnována problematice spojené s vyslovením souhlasu s hospitalizací, zvláště pak souhlasu vyslovenému nezletilým člověkem, nebo člověkem, jenž je omezen ve svéprávnosti. Procesní část disertační práce je věnována jednotlivým procesním institutům, jež se v detenčním řízení obvykle uplatňují (souhrnně např. oblast notifikační povinnosti, průběh první a druhé etapy detenčního řízení, problematika znaleckého posudku, osobní výslech umístěného člověka soudcem apod.). V práci jsou dále podrobně rozebrány jednotlivé druhy detenčního řízení, které se postupem času vyvinuly z původně jednotného pojetí řízení ve věcech vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotním ústavu. Rozbor typů detenčního řízení umožňuje zodpovězení jedné z dílčích vědeckých hypotéz, podle níž je diferenciace detenčního řízení žádoucí a potřebná. Kromě právní analýzy výše zmíněných institutů se práce dále zaměřuje na koncepční otázky s civilními zdravotnickými detencemi spojenými (např. míra kooperace poskytovatelů zdravotních služeb a soudů, vztahy mezi hmotněprávní a procesní úpravou). Disertační práce dochází k závěru, že stávající právní úprava civilních nedobrovolných detencí člověka v uzavřeném ústavu naplňuje předpoklady stanovené pro tzv. evropský model detenčního řízení, jehož standardy vyplývají z čl. 5 Úmluvy a ratií decidendí jednotlivých nosných rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva.This doctoral thesis focuses on the civil procedural aspects of the regulation of detention of individuals. The legal regulation of involuntary detention is based on the assumption that placing an individual in a closed institution is only possible with the consent of the person affected. If such a consent is not given, the individual may only be placed in institutional care involuntarily on the grounds exhaustively listed in the provisions of substantive law [specifically in Section 38 (1)(b) and (c) of Act No. 372/2011 Coll., on healthcare services]. The basis of a permissible restriction of personal liberty is laid down in Article 8 (6) of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms and Article 5 of the Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms. The specific contents and the application framework of the aforementioned regulation is supplemented by the case law of the European Court of Human Rights, which in its judgements defined the objective and subjective aspects (requirements) of involuntary detention, which entails restriction of the personal liberty of individuals. The procedural framework of civil involuntary detention is stipulated in Section 66 et seq. of Act No. 292/2013 Coll., on special court proceedings. The overall conception of civil healthcare detention has undergone radical changes in recent years which have substantially altered its general form. This doctoral thesis aims to describe the legislative developments in the area of involuntary hospitalisations and to perform their legal analysis in view of the increased protection of an individual placed in detention involuntarily. This doctoral thesis deals with both substantive-law and procedural-law aspects associated with detention. In the area of substantive law, due attention is devoted to the matter of the authorities which are, pursuant to legal regulations, competent to restrict the personal liberty of an individual. In this regard, the doctoral thesis points out the lack of uniform terminology and addresses the meaning of the selected terms, i.e. healthcare services provider, healthcare facility, healthcare institution, social services provider and social services facility. In the substantive-law area, this doctoral thesis further focuses on the issues associated with giving consent to hospitalisation, especially consent given by a minor or a person with limited legal capacity. The procedural-law part of the doctoral thesis is devoted to the individual procedural instruments commonly applied in detention proceedings (generally e.g. the area of the notification duty, the course of the first and second round of detention proceedings, issues associated with the expert's opinion, personal examination of the detainee by the judge, etc.). The thesis further analyses in detail the individual types of detention proceedings that evolved over time from the originally unified conception of proceedings in cases of determining the permissibility of detention and stay of a person in a healthcare institution. The analysis of the types of detention proceedings enables to confirm or refute one of the individual hypotheses, i.e. that differentiation of detention proceedings is desirable and necessary. Aside from the legal analysis of the aforementioned instruments, the thesis further focuses on conceptual matters related to civil healthcare detention (e.g. the degree of co-operation between healthcare services providers and courts, and the relationship between substantive-law and procedural-law regulations). This doctoral thesis concludes that the current legal regulation of civil involuntary detention of individuals in a closed institution complies with the requirements of the "European model" of detention proceedings, the standards of which are laid down in Article 5 and the rationes decidendi of the individual milestone judgements of the European Court of Human Rights.