V roce 1991 nastala v Etiopii revoluce. Vojenská diktatura byla svržena revoluční stranou a byla vydána nová Ústava příznivě nakloněná demokracii. Zmíněná revoluční strana je ale u moci dodnes a pro potlačování občanské i politické opozice používá brutálního násilí, jež je předmětem ostré kritiky těch nemnohých, kteří se odváží promluvit nebo kteří nejsou v přímém ohrožení. Jak tedy můžeme nazvat takový politický režim? Dlouholeté neexistující předání moci naznačuje, že demokratická tranzice byla pouze formální záležitostí a práva a svobody zmínění v Ústavě měly pouze vytvořit dojem demokratizace. Politický režim v zemi tedy může být nazván druhem hybridního režimu. Dosavadní analýza byla založena na empirických faktech podaných ze strany jednotlivců a institucí nezávislých na Etiopské vládě. Teď, když máme obecnou představu o charakteru režimu, můžeme pokračovat k hlavní problematice této práce, kterou jsou možnosti demokratizace v zemi. Jak mohou být zmenšena propast mezi realitou a Ústavou? Jaké oblasti nebo jací aktéři jsou potencionálními agenty skutečné demokratizace? Jaké oblasti nebo jací aktéry by mohly Etiopii ušetřit od autokratického režimu? Takové otázky jsou velmi komplexní, protože zkoumají chaotickou politickou realitu. Teoretický rámec nám proto pomůže s orientací v problematice a pokrýt nejdůležitejší aspekty širokého spektra politické reality. Skrze analýzu strategie vládnoucí strany zjistíme, že oblasti a aktéři s potenciálem spustit proces demokratizace se nenachází pouze vně jí samé.In 1991, there was a revolution in Ethiopia. A military dictatorship was overthrown by a revolutionary party and a new, democracy-friendly Constitution was drafted. Nevertheless, the party stays in control of the country´s politics ever since and uses brutal repression to supress civic and political opposition, which is strongly criticised by the few who rick to speak out or who are not under a direct threat. How can this political regime be called, then? The absence of the shift in political power for many years suggests that the democratic transition have been only a formal issue and that rights and freedom mentioned in the Constitution have been only to make the impression of democratization process. Thus, the political regime in the country can be classified as a kind of hybrid regime. Up to now, the research is based upon empirical facts that have been reported by people and institutions independent of the Ethiopian government. Now, having a general picture of the nature of the political regime, we can proceed to the main issue of this thesis, which is the possibility of democratization in the country. How the gulf between reality and the Constitution can be reduced? What are the areas or actors that have the potential to bring about the genuine democratization? Through what areas or actors Ethiopian politics could be prevented from becoming victim to autocratic rule? These questions are so complex because they explore a chaotic political reality. Therefore, using a theoretic framework helps us to stay oriented and to cover the most important aspects of the wide spectrum of political reality. Through an analysis of the strategy of the ruling party we discover that such areas and actors can be found not only outside of the incumbent.