Bakalářská práce analyzuje možné způsoby adaptace latinských vlastních jmen vyjadřujících přináležitost tak, jak jsou zachyceny v prorockých knihách nejstarších českých biblických překladů. Latinskou předlohou staročeských rukopisů byla Vulgáta; v ní se tato jména nacházejí obvykle v pozici přívlastku neshodného a jsou buď nesklonná, nebo ve tvaru genitivu. Český překladatel obvykle volil mezi třemi možnostmi. Neznámá a do češtiny těžce přeložitelná vlastní jména nechával ve shodě s latinou nesklonná. Genitivu substantiva užíval zejména, pokud bylo proprium rozvito dalším větným členem nebo pokud k němu přináleželo deverbativum. Nejrozšířenějším způsobem adaptace latinských vlastních jmen blíže určujících další substantivum byla adjektivní derivace.Bachelor thesis analyzes possible ways of adapting of Latin proper nouns expressing belonging to the Old Czech language as they are recorded in the oldest Czech Bible translations, specifically in the books of the Great and Minor Prophets. The template of the Old Czech texts was the Latin Vulgate, in Latin these names are usually in a position of an incongruent attribute and they are either written as uninflected or in a genitive form. Czech translator usually chose between three options. They often unrelated to the forms in the Vulgate in any way. Unknown and difficult translatable proper names are kept indeclinable in compliance with the Latin version. Genitive of nouns was mostly used if proper names have been determined of other word(s) or if some deverbative noun belonged to proper names. The most common way of adaptation of proper names, specifying other nouns, was undoubtedly adjectival derivation.