Stále více ptačích druhů se přizpůsobuje rostoucím člověkem osídleným oblastem. Jedním z vhodných modelových druhů ptáků pro studium vlivu urbanizace na ptačí biologii a ekologii je kos černý (Turdus merula). Zhruba 200 let, tj. několik desítek generací, trvající urbanizační proces stačil k tomu, aby se městské a mimoměstské populace kosů stačily odlišit fyziologicky, chováním i hnízdní biologií. Úspěšná kolonizace městského prostředí původními přírodními populacemi může být usnadněna lokálními adaptacemi a fenotypovou nebo genotypovou divergencí od zdrojové populace. Tyto procesy jsou dále podpořeny omezeným rozptylem do a z nového biotopu. U mnoha druhů pěvců je známa vyšší rozptylová aktivita u mladých jedinců a u samic, které hledají kvalitnější teritoria, zatímco starší samci mají tendenci zůstávat a obhajovat původní teritoria. Studoval jsem, zda existují rozdíly v rozptylové aktivitě mezi pohlavími a věkovými třídami a dále zda rozptylové vzdálenosti souvisí s fenotypem jedinců nebo s jejich chováním. Ke studii jsem využil 480 (242 juv., 238 ad.) individuálně značených jedinců, u kterých jsem zjišťoval rozptylové vzdálenosti. Kosi celkově vykazovali výraznou sedentárnost (průměrný rozptyl ~100 m). Rozdíl v rozptylu mezi pohlavími nebyl průkazný, ale mladší jedinci dispergovali podstatně více než staří. Z řady měřených morfologických znaků pouze délka tarsu negativně korelovala s rozptylem. Zdá se, že morfologické znaky u městských kosů, kteří jsou tak vysoce sedentární, nejsou významné pro vysvětlení rozptylových vzdáleností. Z behaviorálních znaků jsem větší rozptyl zjistil u ptáků, kteří používali jako únikovou strategii odlet oproti útěku, což naznačuje menší pohyblivost u nebojácnějších jedinců, kteří jsou pro městskou populaci typičtí.There is an increasing number of bird species that adapt to growing areas inhabited by human. The blackbird (Turdus merula) is one of the suitable avian model species for the study of the influence of the urbanization process on bird populations. The urbanization process lasting approximately 200 years, i.e. several dozens of generations, provided plenty of time to rural and urban populations of the Blackbird to differentiate in terms of physiology, behaviour or nesting biology. Successful colonization of the urban environment by the former natural populations can be made easier by local adaptations and phenotype or genotype divergence from the source population. Those processes are supported also by the limited dispersal to and from the new habitat. Many song-bird species have show a higher dispersal of juvenile birds or females who are seeking better quality territories while the adult males have a tendency to stay and defend the former territory. I studied whether or not there are any differences in dispersal activity among sexes and age classes and whether the dispersal distances are related to the individual bird´s phenotype or its behaviour. In the present study, I analyzed dispersal distances of 480 individually banded birds (242 juv., 238 ad.). The Blackbirds generally showed strong sedentariness (the average dispersal ~100 m). The differences in dispersal between sexes were not statistically significant but the juvenile birds dispersed more than old birds. From the measured morphological traits, only the tarus length negatively correlated with dispersal. Thus morphological traits do not seem to be important for explanation of the dispersal differences in the urban Blackbirds due to this species high sedentariness. Regarding the behavioural traits, I found that birds using fly-off instead of run-off escape strategy have a higher rate of dispersal. This suggests the role of lower mobility of the less timid individuals typical for the urban population.