Souhrn experimentální část: Úvod: Práce popisuje makroskopické uspořádání svalových vláken svalů přední, laterální a zadní hluboké skupiny svalů bérce, architekturu kosterních svalů. Ta je základním faktorem, určujícím funkci svalu. Nejdůležitějšími parametry svalové architektury jsou PCSA (Physiological cross-sectional area), ukazatel svalové síly a Lf (délka svalových vláken), ukazatel rozsahu pohybu svalu a šlachy. Porozumění tomuto vztahu objasní fyziologický základ svalové síly a pohybu a poskytne vědecké odůvodnění operací- šlachových transferů. Materiál a metodika: V experimentu bylo analyzováno 5 preparátů dolních končetin, na každém preparátu bylo analyzováno 8 svalů- přední, laterální a zadní hluboké skupiny svalů bérce. Na svalech byly změřeny a vypočteny parametry svalové architektury. Byly porovnány hodnoty svalové architektury jednotlivých svalů a svalových skupin a na základě těchto hodnot byly rozebrány možnosti transferu při výpadku různých částí nervus peroneus. Výsledky: Nejsilnější ze zkoumaných svalů je musculus tibialis posterior. Flexory nohy mají větší svalovou sílu než extenzory. Supinační síly působící na nohu jsou větší než síly pronační. Největší rozsah pohybu má musculus extensor hallucis longus. Extenzory mají větší rozsah pohybu než flexory. Závěr: Při izolované lézi musculus tibialis anterior je nejvýhodnější transfer dlouhého peroneálního svalu do neutrálního bodu nohy. Pří lézi nervus peroneus superficialis je z pohledu svalové architektury nejvýhodnější transfer dlouhých flexorů palce a prstů na šlachy peroneálních svalů. Druhou možností, je transfer předního tibiálního svalu. Při lézi nervus peroneus profundus je nejvýhodnější transfer zadního tibiálního svalu na přední stranu bérce a mediální stranu dorza nohy. Při lézi nervus peroneus communis je jediným možným transfer zadního tibiálního svalu na přední stranu bérce do neutrálního bodu nohy. Souhrn klinická část: Úvod: Paréza nervus peroneus communis je nejčastější periferní obrnou postihující dolní končetinu. Jde o invalidizující postižení, kdy noha je ve flekčním a supinačním postavení a pacient není schopen aktivní extenze a pronace nohy, ani extenze prstů. Šlachový transfer, který obnovuje aktivní extenzi hlezna, je považován za metodu volby při paréze peroneálních nervů, pokud nedojde ke klinicky uspokojivé reinervaci. Materiál a metodika: Do souboru bylo zařazeno 14 pacientů léčených na Traumatologickém oddělení FN Olomouc buď pro parézu společného či hlubokého peroneálního nervu, nebo pro izolovanou lézi předního tibiálního svalu. K obnovení pohybu byly využity aktivní svaly a to v 13 případech zadní tibiální sval a v jednom případě dlouhý peroneální sval. Šlachy těchto svalů byly zakotveny na dorzum nohy. Výsledky: U všech pacientů došlo k obnově aktivní extenze nohy, v průměru na 12,3° (4-20), s dostatečnou svalovou silou. Při hodnocení Stanmorovým skórovacím systémem bylo hodnocení vynikající, mezi 87-100 body. Závěr: Při šlachovém transferu musculus tibialis posterior nebo musculus peroneus longus dochází k obnově aktivní extenze nohy. Důsledkem tohoto rekonstrukčního výkonu je, v souhlasu s experimentem, omezení celkové hybnosti hlezna. Funkčně výhodnější pro pacienta je provádět transfer s lehce větším předpětím, tak aby bylo dosaženo po operaci dostatečné extenze hlezna.Summary experimental part: Introduction: This work describes the macroscopic fiber alignment of the anterior, lateral and deep posterior muscle groups of the calf, and skeletal muscle architecture. Latter is a basic factor, that determines muscle function. The most important parameters of muscle architecture are PCSA (Physiological cross-sectional area), correlating with muscle strength, and Lf (muscle fiber length), which corresponds to the motion range of the muscles and tendons. Understanding these parameters and their relationship explains the physiologic basics of muscle strength and motion, and provides scientific evidence for muscle transfers. Materials and methods: In our study we analyzed 5 lower extremity preparates. On each, 8 muscles - the anterior, lateral and deep posterior muscle groups of the calf - were investigated. We measured and calculated the parameters of muscle architecture. We compared the characteristics of the individual muscles and muscle groups, and based on these results analyzed the possibilities of muscle transfer in the case of peroneal nerve injuries on various levels. Results: The strongest of the investigated muscles is the posterior tibial muscle. The foot flexors have bigger muscle strength than the extensors. Supination forces acing on the foot are stronger than pronator forces. Musculus extensor hallucis longus has the biggest motion range. Extensors have bigger motion ranges than flexors. Conclusion: In case of isolated anterior tibial muscle lesions, transferring the long peroneal muscle to a neutral spot of the foot is the most favourable solution. In case of superficial peroneal nerve lesions, transfer of the long flexors of the toes to the tendons of the peroneal muscles is the best solution from muscle architectural point of view. The second option is transfer of the anterior tibial muscle. In case of profund peroneal nerve lesions, transfer of the posterior tibial muscle to the front side of the lower leg and medial side of the dorsum of the foot is the most advantageous. Regarding common peroneal nerve lesions, the only possibility is transferring the posterior tibial muscle on the front side of the lower leg to a neutral spot of the foot. Summary clinical part: Introduction: Common peroneal nerve palsy is one of the most common peripheral paresis affecting the lower leg. The foot drop and inability or difficulty in moving the ankle and toes dorsally and inability in foot pronation leads to debilitating condition for the patient. Tendon transfer is a treatment option often used to restore function in the peroneal palsy in cases of clinically unsatisfactory reinervation. Material and methods: The study group included 14 patients treated in the Trauma department of FNO either for common or deep peroneal nerve paresis, or for isolated lesion anterior tibial muscle. The tendon of posterior tibial muscle (13 patients) or long peroneal muscle (1 patient) anchored to the cuneiform bone were used for the procedure. Results: All patients restored active foot extension with average 12.3° (4-20) and sufficient muscle strength. They reached 87-100 points when rated by Stanmor scoring system. Conclusion: The tendon transfer of posterior tibial muscle, or peroneus longus muscle, leads to restoration of active extension of the foot. As a result of this reconstruction only slight reduction in the total arc of movement in the ankle can be expected. It is advantageous for the patient to perform transfer with a mild tendon pretensioning in order to achieve adequate postoperative ankle extension.