Tato diplomová práce se věnuje analýze americké strategické politiky v asijsko-tichomořském regionu, známé jako Pivot do Tichomoří. Tu ohlásil v roce 2011 tehdejší americký prezident Barack Obama a daná oblast se měla podle ní stát pro Spojené státy hlavní geopolitickou prioritou. Primárním cílem výzkumu je určení, kterému ze dvou konkurenčních paradigmat mezinárodních vztahů - neorealismu, či neoliberalismu - spíše odpovídá tato zahraničněpolitická iniciativa a to především směrem k Čínské lidové republice. Vzhledem k tomu, že Čína představuje dominantního státního aktéra v asijsko-tichomořském regionu, můžeme analýzou této komplexní americké strategie věrohodně vyhodnotit přístup Obamovy administrativy k dané velmoci. Sekundárním cílem práce je určení, do jaké míry se Spojeným státům podařilo naplnit strategické cíle, které si v rámci Pivotu vytyčily v časovém období 2011, kdy byl Pivot vyhlášen a rokem 2017, kdy Barack Obama ukončil své druhé funkční období v Bílém domě. V teoretické části jsou formulovány dva rozdílné přístupy Spojených států směrem k Číně, z nichž jeden by odpovídal svým zaměřením neoliberalní a druhý neorealistické strategii. V analytické části jsou posléze tyto dva hypotetické přístupy konfrontovány s reálnou politikou Obamovy administrativy v Tichomoří. Na základě podrobného výzkumu jednotlivých hlavních dimenzí americké strategie - vojenské, diplomatické, ekonomické jsou zodpovězeny obě zkoumané otázky. Analýza Pivotu také umožňuje částečné definování možné zahraničněpolitické doktríny Baracka Obamy, protože tato strategie a další procesy které s ní bezprostředně souvisely, tvořily klíčovou agendu zahraniční politiky jeho administrativy.This thesis deals with the analysis of American strategic policy in the Asia-Pacific region known as Pivot to the Pacific. American president Barack Obama announced this strategy in 2011, and the area was said to be the major geopolitical priority for the United States. The primary goal of the research is to determine which of two competing paradigms of international relations - neorealism or neoliberalism - can rather described this foreign policy initiative, especially towards the People's Republic of China. Because China has been a dominant state actor in the Asia-Pacific region, we can credibly evaluate the approach of Obama's administration to that superpower by analyzing this comprehensive US strategy. The secondary aim of this work is to determine how much the United States has succeeded in achieving the strategic goals which it set itself in 2011 when Pivot was announced till 2017 when Barack Obama finished his second term at the White House. In the theoretical part two different approaches of the United States towards China are formulated. The former approach corresponds with its neoliberal strategy and the latter one with the neorealist strategy. In the analytical part these two hypothetical strategies are confronted with the real policy of Obama's administration in the Pacific. Both questions are answered on the basis of detailed research of individual major dimensions of US strategy - military, diplomatic, economic. The analysis of Pivot also allows the partial definition of the possible foreign policy doctrine of Barack Obama, because this strategy and other processes directly related to it formed the key agenda of his foreign policy.