Cílem práce bylo prozkoumat tištěnou náboženskou polemiku druhé poloviny 16. století z hlediska její formy a persvazivních prostředků užívaných jejími autory. Zejména šlo o prostředky rétorické a o zplůsob, jakým jsou v těchto textech užity dějiny. Dalším problémem bylo zachycení polemicky aktivních mužů, jako sociální skupiny. Vzorkem dobové produkce je spor, ke kterému došlo mezi kalvinistou Jakubem Niemojewským a dvěma představiteli katolického kléru Benedyktem Herbestem a Jakubem Wujkem. Učenecká náboženská polemika se řídí velmi striktními pravidly, která byla z praktických i propagandistických důvodů často porušována. Ukazuje se, že postupná radikalizace náboženských poměrů se projevila i v učenecké debatě a v její textové podobě. Polemici neúprosně sklouzávají ke kvazipolemice a propagandě, jejich cílem přestává být věcná debata, jde mnohem spíše o uzavření hranic pravověří. Protivníci se stávají stělesněním topoi hereze a odpadlictví.The aim of this dissertation was to examine the printed religious controversy of the second half of the 16th century in terms of its form and persuasive means used by its authors. In particular, it was the use of rhetoric and the use of history. Another task was to describe the polemically active men as a social group. It concentrated on 156 a dispute that occurred between Calvinist Jakub Niemojewský and two representatives of the Catholic clergy Benedykt Herbest and Jakub Wujek in Greater Poland. Scholarly religious controversy of the time was governed by very strict rules, which were for practical and propaganda reasons often violated. It turns out that the gradual radicalization of the religious situation was also reflected in scholarly debate and in its text form. Polemists inevitably slip towards quasi-controversy and propaganda, their aim ceases to be a factual debate, it is much more about closing borders of orthodoxy. In their texts the opponents start to personify topoi of heresy and apostasy.