Tato diplomová práce se zabývá problematikou zákazu nucení k sebeobviňování v rámci trestního řízení. V demokratickém právním státě existují ústavně deklarované principy, které v konečném důsledku ovládají trestní proces. Některé z nich jsou dobře známy v povědomí široké veřejnosti, jiné se dovozují výkladem soudů, jak na vnitrostátní úrovni, tak i na úrovni evropské a mezinárodní. Stěžejní otázkou při posuzování zákazu donucování k obviňování sebe samého je stanovení kritérií, které přesně určují, které jednání je bráno jako sebeobviňující a které je v intencích práva na spravedlivý proces a zcela v souladu s právem. Někdy jsou mezi těmito jednáními hranice tak tenké, že následně dochází ke vzniku různých problémů a soudních procesů táhnoucích se až několik let s nejistým výsledkem. V této diplomové práci je rozebrána historie principu nemo tenetur se ipsum accusare, jeho základ v ústavním pořádku České republiky upravující právo na spravedlivý proces a další zásady k němu se vztahující, jakož i evropské a mezinárodní zakotvení tohoto principu. Zkoumány jsou taktéž jednotlivé instituty vztahující se k provádění důkazů zejména v přípravném řízení trestním, kterými jsou výpověď obviněného, rekognice, prohlídka těla atd. s přímým důrazem na zásadu zákazu sebeobviňování v trestním řízení. Dále jsou řešeny problematické kauzy týkající se rozporuplné Národní databázi DNA, která se stala terčem kritiky ihned po svém vzniku. Dále nový institut uplatňující se v trestním řízení, kterým je institut spolupracujícího obviněného a také i výpověď policisty v postavení svědka v následujícím trestním řízení, které má taktéž svá vlastní pravidla. U všech výše zmíněných případů je situace stále diskutabilní a nejistá, podpořená názory odborníků z trestněprávní problematiky, které se ne vždy shodují. V neposlední řadě jsou v diplomové práci rozebrána podstatná rozhodnutí soudů na poli evropské trestněprávní roviny (zejména Evropský soud pro lidská práva) včetně jejich výsledků a dopadů na rozhodovací praxi vnitrostátních soudních orgánů.This thesis deals with the issue of prohibition of forcing self-incrimination in criminal proceedings. In the democratic legal state exist constitutionally declared principles, which in the end control the criminal proceedings. Some of them are well known in the awareness of the general public, but others inferred interpretation of the courts, both at national standard and at the European and international standard. The key question in assessing the prohibition of coercion to blame myself is to determine the criteria that accurately govern, which negotiation is taken as a self-accusatory and which is in the terms of rights due to right of a fair trial are in a full compliance with the law. Sometimes the boundaries between those negotiations are so tenuous, that subsequently occure the creation of the different problems and trials extending up to several years with in many ways an uncertain result. In this thesis is analysed the history of principle nemo tenetur se ipsum accusare, its base in the consitutional order of the Czech Republic, which regulates the right of a fair trial and other principles relating to it, as and the European and international implement of this principle. Examined are also the individual institutes related to the implementation of evidences, mainly in the preparatory criminal proceedings, which are testimony of the accused, recognition, inspection of a body etc. with a direct emphasis on the principle of no self-incrimination in criminal proceedings. Furthermore, there are solutions of problematic cases regarding to National DNA database, which became the target of criticism immediately after its creation. Further quite a new institute applying in the criminal proceedings, which is the institute of cooperating accused and next the statement of the policeman as a witness in following criminal process, which also has its own rules. In all the cases above, the situation is still questionable and uncertain, supported by the opinions of criminal law experts, which do not always concure. Finally, in this thesis are discussed major decisions of the European courts (mainly the Eurpean Court of Human Rights), including their results and impacts on a decision-making practice of the national judicial authorities.