Koncem 19. století byly v obcích vybudovány sirotčince, chudobince a chorobince, aby tak domovské obce splnily zákonnou povinnost postarat se o sociálně slabé obyvatele. Kroměřížská městská rada se rozhodla postavit jednu budovu pro všechny tři zmíněné charitativní instituce. Začátek stavby byl spojen s oslavami 40. výročí vlády císaře Františka Josefa I. O rok později, v roce 1889, byl takzvaný sirotčinec otevřen. Město mělo povinnost platit výdaje institutu a právo vybírat obyvatele domu. Samotná péče o obyvatele byla svěřena Milosrdným sestrám sv. Vincence de Paul. Oficiální smlouva mezi městskou radou a kongregací byla podepsána až následujícího roku. V dalších desetiletích zde vždy působilo šest sester a tři služky. Mezi řeholnicemi, které pracovaly v domě, se vyskytly dvě významné osobnosti: Sr. Perseveranda Pospíšilová a Sr. Techildis Coufalíková, budoucí první představená československé provincie. V domě se nacházelo téměř 40 starých a chronicky nemocných pacientů, především Čechů. Zbytek kapacity zařízení doplňovali sirotci. Žilo zde mezi 30 až 40 dětí obojího pohlaví, především z manželského lože, s velmi rozdílnou věkovou škálou - od novorozeňat po 19leté adolescenty. Téměř všechny informace ohledně denního programu sirotčince byly zničeny. Také další osudy dětí jsou neznámé s jednou jedinou výjimkou: Franz Eduard Christian, který vystudoval výtvarnou akademii, se později stal návrhářem loutek. Po kontrole z Ministerstva sociální péče v roce 1927 bylo rozhodnuto o oddělení dětí a dospělých do dvou budov. Starý sirotčinec byl zbořen a na jeho místě byla vystavěna nová budova v novogotickém stylu. Oddělená přístavba pro děti však nebyla nikdy postavena. Sirotci byli posláni do jiného ústavu. Novogotická budova si však uchovala mezi lidmi název "sirotčinec". Po druhé světové válce byli obyvatelé tohoto ústavu přestěhováni z Kroměříže do Zborovic. Řeholní sestry zde zůstaly až do roku 1965.In the late 19th century orphanages, poorhouses and sickhouses were built by hometowns in order to take care of the needy. The council of Kroměříž decided to build one house for all three mentioned charitable institutes. The beginning of the construction was established as a part of the celebrations of a jubilee of the 40 years reign of the emperor Franz Joseph I. A year later, in the 1889, so called orphanage was opened. The town had a duty to secure the economy expenses of this organization and a right to choose the inhabitants of the house. The daily routine work was delegated to the Sisters of Charity of St Vincent de Paul. The official contract between the town council and congregation was signed a year later. During next decades six nuns and three maids were living there to take care of the needy. In history of the house two wellknown sisters worked there: Sr. Perseveranda Pospíšilová and Sr. Techildis Coufalíková, future first superior of the Czechoslovak province. In the house there was nearly 40 old or chronically-ill patients, particularly Czechs. Capacity of the house was filled by the great number of orphans - between 30 and 40 children. The orphans were both sexes, mostly legitimate, with very huge age variety - from the new-born babies to the 19 years old adolescents. Nearly all information about the day in the institute was lost. Even the children's next destinies are unknown with only one exception: Franz Eduard Christian, who studied art academy and became the pupet designer. After visitation of an official from the Ministry of Social Care in 1927 it was decided to split the institution in two separate buildings. The old orphanage was torn down and a novo-gothic building was constructed. The new wing for the children was never built. Orphans were sent to a different house but the new house was called among people "orphanige". After the second worlds war the remaining institution was moved from Kroměříž to Zborovice. The nuns stayed there till 1965.