Diplomová práce se zabývá vlivem terapie chůze na treadmillu s či bez využití prvků virtuální reality na časoprostorové parametry chůze u pacientů v postakutním stádiu po CMP. Hlavním cílem práce bylo zjistit, zda existuje rozdíl mezi oběma terapeutickými intervencemi. Teoretická část práce popisuje charakteristické znaky, kterými se vyznačuje hemiparetická chůze pacientů po CMP. Dále se zde nachází kapitola o neuroplasticitě a využití treadmillu a virtuální reality v terapii chůze. V experimentální části práce je popsán průběh experimentu s výsledky. Výsledný testovaný soubor zahrnoval 12 probandů, kteří byli náhodně rozděleni do experimentální a kontrolní skupiny. Každý pacient každý den absolvoval standardní terapii, přičemž experimentální skupina podstoupila ještě navíc každý den terapii chůze na treadmillu s virtuální realitou a kontrolní skupina terapii chůze na treadmillu bez virtuální reality. Délka jedné terapeutické jednotky byla individuálně přizpůsobena každému pacientovi. Celá terapie probíhala od přijetí pacienta na rehabilitační oddělení až po jeho propuštění. U experimentální skupiny nedošlo po terapii k žádným statisticky významným změnám. U kontrolní skupiny došlo po terapii k signifikantnímu prodloužení kroku jak paretické (p = 0,046), tak neparetické (p = 0,046) dolní končetiny, prodloužení dvojkroku (p = 0,046) a ke zvýšení rychlosti chůze (p = 0,028). Mezi oběma terapeutickými intervencemi nebyl shledán statisticky významný rozdíl.This thesis deals with the influence of treadmill therapy with or without virtual reality on temporal-spatial parameters of gait in subacute stroke patients. The main goal of the thesss was to determine the difference between the two interventions. The theoretical part gives characteristics of hemiparetic gait. Further chapters focus on neuroplasticity and the use of treadmill and virtual reality in gait therapy. The experimental part contains description of gait measurement and training, and summarizes final results. Twelve participants were randomly assigned to an experimental and a control group. All subjects participated in the standard rehabilitation program. The experimental group received treadmill training with virtual reality every day, whereas the control group received treadmill training only. The duration of one therapeutic session was individually adapted to each patient. The whole therapy ranged from the patients' admission to the rehabilitation department to their discharge. After the intervention, no statistically significant improvement of walking function was observed in the experimental group. The control group reached statistically significant improvement in step prolongation of paretic (p = 0,046) and non-paretic (p = 0,046) lower limb, stride prolongation (p = 0,046) and increased speed (p = 0,028). There were not found statistically significant differences between these two interventions of gait therapy.