Žánry jako fantazy, sci-fi nebo horor patří k populární kultuře, probuzené a povýšené díky masovým médiím. Na jednu stranu můžeme vůči nim zaujmout negativní postoj s otevřeným odporem na základě určitých zkušeností a hluboko zakořeněných předsudků. Na stranu druhou si můžeme užívat prostoduché lacinosti a jednoduchosti v doprovodu líbivé estetiky. V běžném životě můžeme oba tyto přístupy označit jako extrémní nebo osobité. V edukaci jsou ale jejich jakékoliv krajní varianty nepřípustné. Nepochopení a odstup od fantastiky je na místě pokud jde o naše osobní preference, ale z profesního hlediska není možné potlačovat a bagatelizovat tyto tendence v žákovské tvorbě. Ve své práci se zaměřuji na vysvětlení, vymezení a přiblížení fenoménu fantazy s jeho pozitivy i riziky. Jednak jako detektoru současných trendů v kultuře i jako principu znovunalezení trvalých hodnot, které se z běžného života i z umění vytrácejí. Místo abychom s vizualitou ve výuce pracovali jako s principem nebo se záměrem poukázat na věci v jejich elementárním konceptu, hledáme způsoby jak obhájit svou neschopnost či neochotu zabývat se důsledky populární estetiky i etiky. Nebo hledáme způsob, jak se vyhnout hodnocení tvůrčích procesů a zbavit se tak odpovědnosti za současný i budoucí stav umění a kultury. Ve fantazy, stejně jako v další dvou zmíněných žánrech, pochopitelně nemůžeme hledat primárně komplikovaná sdělení a zřídka se můžeme kochat jejich estetikou, pokud alespoň dílčím způsobem chápeme principy a cesty umění. Ale můžeme je přijmout jako neotřelou příležitost ke vzdělávání a osobnímu rozvoji, dnes běžné v řadě evropských zemí. Výzkum, který jsem v rámci této práce zrealizovala, podporuje předpoklad, že zájem o fantazy z hlediska odborných pedagogů je aktuální a nedostatečně podchycený problém s těžko odhadnutelnými důsledky.Genres such as phantasy, sci-fi or horror belong to the popular culture, awaken and upgraded thanks to mass media. On the one hand, thanks to them, we can take a negative attitude with an open defiance based on particular experience and deeply rooted prejudice. On the other hand, we can enjoy their uncomplicated shallowness and superficiality accompanied by appealing aesthetics. In ordinary life both these attitudes can be characterized as extreme or peculiar. In education, any extreme varieties of these genres are unacceptable. Incomprehention and distance from the phantasy is appropriate in terms of our personal preferences but profesionally, these tendences cannot be repressed and trivialized in works of pupils. In my work, I deal with the explanation, specification and promotion of the phantasy phenomenon with its positives and perils. For one thing as a detector of current trends in culture and for another as a principle of the re-finding of the constant values which dissapear from both common life and art. I'm afraid we rather look for ways how to justify our incompetence or unwillingness to deal with consequences of the popular aesthetics and ethics instead of work with the visualisation in classes as a principle or with the aim to refer to things in their elementar concept. Or we look for a way how to avoid the assessment of the creative processes and so get rid of the responsibility for the current and future estate of the art and culture. In phantasy and in both above mentioned genres alike we naturally cannot expect complicated messages and we can rarely take delight in their aesthetics if we understand, at least partly, the principles and ways of the art. But we can accept them as an original form of education and personal development which is nowadays common in many European countries. The research, which I have made when working on this work, supports the assumption that the interest in phantasy from the side of the specialized teachers introduces a topical and insufficiently detected problem with hard estimable consequences.