Cílem mé práce je zhodnotit činnost mezinárodního společenství a humanitárních organizací ve Rwandě v roce 1994. I přestože Asistenční mise OSN pro Rwandu měla možnost zabránit genocidě, byrokratický systém OSN, nedostatečné vybavení mise a slabý mandát způsobily její selhání. Sestřelení letadla s prezidentem Rwandy započalo genocidu, která trvala téměř tři měsíce a byla ukončena rebelskými jednotkami složených z Tutsiů, kteří utekli do Ugandy. Druhý den genocidy bylo zabito deset vojáků belgické jednotky. Na základě této události se OSN rozhodla přijmout rezoluci, která snížila počet vojáků z 2 200 na 270 místo toho, aby mise byla navýšena. Avšak ne pouze pracovníci mise opustili zemi, většina humanitráních organizací také stáhla své pracovníky ze země z důvodu jejich bezpečnosti. Ve Rwandě zůstali pouze pravoníci Mezinárodního výboru Červeného kříže a několik doktorů organizace Lékaři bez hranic, kteří pracovali pod vedením Mezinárodního výboru. Teprve ke konci května OSN přijalo rezoluci o navýšení vojáků, ale žádný členský stát nechtěl vyslat své jendotky do Rwandy. A proto až ke konci června, téměř na konci genocidy, Francie vyslala své jednotky do Rwandy. Hutuové, kteří započali genocidu, se nyní obávali odplaty a proto utíkali do okolních zemí a to především do Zairu. V dané chvíli zde byly dvě skupiny potřebující pomoc - Tutsiové a Hutuové, kteří mezitím vytvořili uprchlické tábory. V celém konfliktu hrály významnou roli média. Během genocidy byl jejich zájem o Rwnadu minimální, ale nyní přinášely zprávy a obrázky o umírajících Hutuech v uprchlických táborech. A mezinárodní společenství na toto zareagovalo velmi efektivně. Mnoho humanitráních organizací přijelo poskytovat pomoc pro Hutuy. Toto však způsobilo, že bylo zapomenuto na zabíjení Tutsiů a také téměř zastavilo proces smíření mezi těmito dvěma etniky. Dalším cílem je zvážit, zda se mezinárodní společenstsví a humanitární organizace poučily ze svého selhání ve Rwandě. Humanitrání organizace od té doby přijaly mnohé zásady, jak poskytovat humanitrání pomoc v konfliktní situaci, aby zabránily stejnému selhání. Mírové mise se nezměnily a stále je jejich úspěch závislý na politickém zájmu členských zemí. Dalším závěrem práce je to, že zde existuje úzký vztah mezi mírovou operací a humanitrání prací, které jsou poskytované v konfliktní situaci a že média mají silný vliv na to, jak je nahlíženo na konflikt.The purpose of the thesis is to explore the international relief which was provided in Rwanda in 1994. The United Nations peace operation - United Nations Assistance Mission for Rwanda - had the opportunity to prevent the genocide, but because of the bureaucratic system of New York´s headquarters, lack of materials and weak mandate this mission failed. When the genocide begun and ten Belgian troops were killed, the United Nations reduced their peacekeeping forces from more than 2,200 to 270 soldiers instead of increasing them. However, not just the peacekeepers left the country, the majority of humanitarian workers left for safety reasons. There stayed just a few workers of the International Committee of the Red Cross with some Médecins Sans Fronti?res´ doctors. After the United Nations realized that there was a need to help Rwanda in late May, they adopted the resolution to increase the forces. But the member states responded in late June when the genocide was nearly ended by the guerrilla forces established by the escaped Tutsis in Uganda. The Hutus, who started the genocide, scared of revenge fled mostly into Zaire (today´s Democratic Republic of Congo). At that moment there were two groups needing help - the first one were the Tutsis and the second one the Hutus in the refugee camps in Zaire. Media played an important role in that - during the genocide they showed little interest in Rwanda, but afterwards they showed lots of pictures of ill and dying Hutus. And the response to that was effective. Many humanitarian organizations came to Zaire to provide help to them. But this situation led to the Tutsis being forgotten and aggravated the process of reconciliation and forgiveness between these two ethnic groups. Another aim of the thesis is to entertain to what extent the world (international community and humanitarian organizations) has changed after that. Humanitarian organizations take measures to prevent their failure. Peace operations haven´t been changed and they are still dependent on political interests of member states. Another conclusions are that there is a close relation between peace operations and humanitarian relief which are provided in a conflict area and that media strongly influence the way a conflict is looked upon and perceived which has significant influence the potential donors.