Ve své diplomové práci se zabývám poučovací povinností soudu, která znamená povinnost soudu informovat účastníky o jejich procesních právech a povinnostech. Jejím cílem je především kompenzovat jejich případnou neznalost právních (zejména procesněprávních) předpisů, a zajistit tak jejich rovné postavení v řízení a nalezení spravedlivého řešení v souladu se zásadou materiální pravdy. Poučovací povinnost se dělí na obecnou a zvláštní, která se od té obecné liší v tom, že zákon stanoví její konkrétní obsah. Základním ustanovením upravujícím obecnou poučovací povinnost je § 5, který se použije i v případech, kdy je třeba poučit účastníka o jeho právech a povinnostech, k nimž zákon nestanoví zvláštní poučovací povinnost. Zvláštní poučovací povinnost byla zavedena v situacích, kdy zákonodárce shledal, že je potřebné tuto povinnost ve specifické situaci z důvodu právní jistoty výslovně zakotvit, nebo kdy chtěl s nesplněním této povinnosti spojit zvláštní právní následky. Nesplnění poučovací povinnosti je také vždy procesní vadou, která může v některých případech vést až ke zrušení rozhodnutí pochybivšího soudu v odvolacím nebo dovolacím řízení.Příkladem zvláštní poučovací povinnosti je § 43, který upravuje poučovací povinnost při odstraňování vad podání, nebo poučovací povinnost při uzavírání soudního smíru dle § 99. Tato povinnost je specifická tím, že jsou účastníci poučování o hmotném právu, přestože § 5, který je lex generalis vůči tomuto ustanovení, mluví pouze o poučování o procesních právech a povinnostech. Dle mého názoru by měli v tomto případě být poučováni spíše o objektivním než o subjektivním hmotném právu. Z hmotného práva musí soud vycházet také při plnění poučovací povinnosti o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní dle § 118a odst. 1-3, a to zejména v případě poučování dle § 118a odst. 2, který upravuje poučovací povinnost v případě, že má soud jiný názor na právní kvalifikaci věci než účastník. Tato poučovací povinnost je důležitá z hlediska předvídatelnosti postupu soudu a zabránění vydávání překvapivých rozhodnutí. Při plnění těchto třech poučovacích povinností musí však soud zvlášť dbát na to, aby nepřekročil hranice přípustného poučení z hlediska zásady rovnosti účastníků řízení (§ 18 OSŘ, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).Mnoho typů poučovací povinnosti je upraveno v souvislosti s instituty, jejichž cílem je urychlení a zefektivnění řízení, zavedenými zejména novelami OSŘ č. 30/2000 Sb. a 7/2009 Sb. Cílem těchto poučovacích povinností je především zmírnění tvrdých dopadů těchto institutů na účastníky řízení. Patří sem např. poučovací povinnost v souvislosti s kvalifikovanou výzvou k vyjádření k žalobě dle § 114b nebo poučovací povinnost o koncentraci řízení, která má nastat koncem přípravného jednání (§ 114c odst. 5), která je na rozdíl od poučovací povinnosti ohledně koncentrace nastávající koncem prvního jednání ve věci (§ 118b odst. 1) zákonem výslovně upravena (povinnost poučit účastníci o druhé jmenované koncentraci však vyplývá z obecné poučovací povinnosti upravené v § 5).In my diploma thesis, I deal with the obligation of the court to instruct, which means the duty of the court to inform the parties to a case about their procedural rights and duties. Its purpose is primarily to compensate for their possible lack of knowledge of legal (especially procedural) regulations and ensure their equal status in the proceedings and finding a just solution in accordance with the principle of material truth. The advisory duty is divided into general and special, which differs from the general in the fact that the law provides for its specific content. The basic provision regulating the general duty to instruct is § 5 which is used even in cases where a party should be advised of his or her rights and duties for which the law does not provide for a special advisory duty. The special obligation to instruct was introduced for the situations where the legislator found it necessary to provide for this obligation explicitly in a specific situation because of legal certainty or where a special legal consequence would result from the failure to fulfil this duty. The failure to perform the duty to instruct is always a procedural error, as well, which may in some cases lead to the reversal of the decision of the court which has erred in the appeal proceedings or in the appellate review. An example of a special obligation to instruct is section 43 which regulates the advisory duty when eliminating defects in the petition or the duty to instruct when concluding a court settlement under section 99. This obligation is specific in that participants are advised of substantive law, although § 5 which is the "lex generalis" to this provision speaks merely of advising the parties of their procedural rights and obligations. In my opinion, participants should be in this case advised rather of the substantive law than of their rights under substantive law. The obligation of the court to instruct the parties of their duty to allege the relevant facts and to prove under section 118a subsection 1-3 must be based on the substantive law, as well, in particular when instructing under section 118a subsection 2 which regulates the advisory duty in case the court has a different opinion on the legal classification of the case than a participant. This type of the advisory duty is important for the predictability of the proceedings and prevents the court from issuance of surprising decisions. However, when performing these three duties to instruct, the court must be particularly careful to avoid exceeding the limits of permissible advice, to preserve the principle of equality of the parties (section 18 CPC , Article 37 subsection 3 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms).Many types of the advisory duty are regulated in connection with the institutes which aim to accelerate and streamline the proceedings which were introduced especially by the amendments to CPC No. 30/2000 Coll. and 7/2009 Coll. The aim of these advisory duties is to mitigate harsh effects of these institutes to the participants. These include e. g. the advisory duty connected with the so-called qualified call on the participant to comment on the action under section 114b or the duty to advise the participants of the concentration of the proceedings which may occur at the end of the preliminary preparation (section 114c subsection 5) which is, in contrast to the duty to advise of the concentration upcoming at the end of the first trial on the merits (section 118b subsection 1), expressly regulated by law (the obligation to advise participants of the second-mentioned concentration, however, results from the general obligation to instruct as summarized by section 5).