"Žít znamená zemřít", nazval Žadan první oddíl své sbírky a od tohoto okamžiku se divokým a rozevlátým stylem, zachovávajícím ale přes mnohdy zběsilé tempo přesnou básnickou formulaci, pokouší nastínit vnímání prostředí, v němž se nejčastěji pohybuje, s nímž je spjat, jež ho utváří svou kulturou a historií a kde - jak ostatně naznačuje v titulu této části - žije a patrně i zemře. Tyto znaky vnímá Žadan někdy jak s patetickým hněvem, tak i s jakousi zlobnou rozechvělostí, kde jakoby doznívala struktura amerického volného verše z šedesátých let, o níž se v jedné básni zmiňuje. Podstatou autorova kompaktně pojatého básnického celku je tedy snaha obsáhnout středoevropský prostor s jeho rozpory, sociálními rozdíly a dalšími protiklady, prostor, kterým bloudí a putuje jak novodobý Ahasver a na nějž pohlíží s vrcholnou skepsí, s romantickým poblouzněním i se soucitem. I proto působí Žadanova poezie jako nespoutaný proud obrazů, asociací, vzpomínek, epizodických záznamů, v nichž on sám vystupuje v roli pozorovatele a glosátora, který do těchto míst upíná sice své naděje, ty jsou však oslabeny bolestnými zkušenostmi či pohřbenými ideály, jež se už nedají vzkřísit.Sbírka veršů výrazného ukrajinského esejisty, prozaika a básníka je nejen úvahou nad neklidným středoevropským prostorem, ale i esejí o mezilidských vztazích a životních hodnotách.