Participační mapování, GIS a 3D modelování jsou svými zastánci považovány za vizuální a transparentní technologie, které marginalizovaným obyvatelům rozvojových zemí přinášejí nové možnosti projevení a prosazení svých názorů. Umožňují jim jednak jasně vyjádřit svá očekávání od projektů rozvojové spolupráce, jednak se účinněji domáhat respektování svých tradičních práv. Ve své práci přísliby těchto přístupů konfrontuji s názory kritiků, kteří jim nejčastěji vytýkají jejich mocenské dopady. Na tomto základě se pak snažím načrtnout hrubé obrysy participační praxe, poučené dosavadními zkušenostmi.Participatory mapping, GIS and 3D modelling are by its supporters considered to be visual and transparent technologies which allow marginalised people to express and enforce their ideas in a new way. This enables them to show their expectations towards projects of development cooperation and demand respect towards their traditional rights. In my thesis, I confront promises of these approaches with the views of their critics, who most often point to their power repercussions. Then I try to outline possible participation practice informed by existing experiences.