Tato práce se zabývá historickým vývojem staré římské zásady superficies solo cedit. Výše zmíněná zásada je zdrojem inspirace pro regulaci pozemkového vlastnictví ve všech státech kontinentální Evropy. Proto dále mapuje vliv tohoto principu na významné evropské občanskoprávní kodexy jako ABGB a BGB. Vzhledem k tomu, že na území Československé republiky došlo po roce 1950 k odklonu od této zásady, je zde věnována pozornost vlivu, který mělo opuštění principu na věcněprávní úpravu. V této souvislosti jsou zde podrobně řešeny jednotlivé případy ze soudní praxe, ve kterých byla řešena právní existence stavby jako samostatného předmětu vlastnictví. Na závěr studie je uveden vývoj věcněprávní úpravy de lege ferenda v souvislosti s připravovanou rekodifikací občanského zákoníku a obnovení zásady superficies solo cedit.This work deals with historical development of the old Romish principle superficies solo cedit. This principle is source of inspiration for regulation of land ownership in all continental Europe. Therefore, this work also deals with the influence this principle on significant European civil codes such as the ABGB and BGB. Furthermore, this work investigated the effect of deflection from this principle of substantive law in our country after 1950. Therefore, there is presented a list of cases from court practice, which is through judicial interpretation, addressed the legal existence of a building as an independent objects of ownership. In conclusion, this study is outlined the development of the substantive law de lege ferenda in connection with the preparation of recodification of the Civil Code and restoring the principle of superficies solo cedit.