Vladimír Holan a Emanuel Lévinas objevili téměř totožný princip vztahu mezi subjektem a "objektem``, láskou a tělesností, tělem a duší, usouvztažněním mezi časem ( minulost, přítomnost, budoucnost ) a vztahem mezi dvěma jedinci, odhalili meze tělesnosti rozvíjející i limitující touhu. To co je pro Lévinase pozitivním ukazatelem k Bohu, neemocionálně doprovázeným faktem, důkazem nekonečna kolem nás, optimisticky komentovaným faktem, je pro lyrický subjekt Holanova díla utrpením, bolestí, marností, žalem, příčinou pesimismu a metafyzického zklamání.