Úvod: Terapie dysartrie vyžaduje multidisciplinární přístup. Díky takové spolupráci je možné adekvátně ovlivnit fonační, respirační i artikulační schopnosti jedince, které se promítají do jeho celkové schopnosti produkovat řeč. Cíl: Práce hodnotila změny u pacientů s dysartrií po pětidenní intenzivní rehabilitaci s elektrostimulací a bez ní. Metodika: Výzkumný vzorek tvořilo 10 probandů s dysartrií. Experimentální skupinu tvořilo 5 pacientů (3 muži, průměrný věk 64,8 let). V kontrolní skupině bylo také 5 pacientů (2 muži, průměrný věk 67,6 let). Všichni probandi podstoupili stejnou základní terapii, na níž spolupracovala fyzioterapeutka s logopedkou. Fyzioterapeutická intervence sestávala z manuální terapie, posturálního cvičení a fonačních cvičení. U experimentální skupiny byla navíc každý den po dobu 15 minut prováděna neuromuskulární elektrostimulace přístrojem VitalSTIM. K hodnocení dysartrie před a po této intervenci byl využit Dysartrický profil Test 3F, průběžně byla měřena fonační doba a byla zhodnocena změna schopnosti rozvíjet hrudník (měřeno v oblasti xiphosternale). Výsledky: Při výstupním vyšetření bylo prokázáno statisticky významné zlepšení celého výzkumného vzorku v Testu 3F (v oblasti fonorespirace a faciokineze), ve schopnosti rozvíjet hrudník a ve fonační době (a to již po první terapii). Neprokázal se statisticky významný rozdíl mezi výsledky experimentální a kontrolní skupiny. Závěr: Intenzivní rehabilitace u pacientů s dysartrií je schopna znatelně zlepšit jejich stav. Po pětidenní rehabilitaci, na které vhodně spolupracují fyzioterapeuti a logopedi, lze u pacientů s dysartrií dosáhnout statisticky významných výsledků, na které nemá dostatečně signifikantní vliv aplikace elektrostimulace.Introduction: Dysarthria therapy requires a multidisciplinary approach. Thanks to such cooperation, it is possible to adequately influence the phonatory, respiratory and articulatory skills of the individual, which are reflected in his overall ability to produce speech. Aim: The study evaluated changes in patients with dysarthria after five days of intensive rehabilitation with and without electrostimulation. Methods: The study sample consisted of 10 subjects with dysarthria. The experimental group consisted of 5 patients (3 males, mean age 64.8 years). The control group also included 5 patients (2 males, mean age 67.6 years). All probands had the same baseline therapy, which was co-operated by a physiotherapist and a speech therapist. The physiotherapy intervention consisted of manual therapy, postural exercises and phonation exercises. In addition, the experimental group received neuromuscular electrostimulation with the VitalSTIM device for 15 minutes each day. The Dysarthria Profile Test 3F was used to assess dysarthria before and after this intervention, phonation time was continuously measured, and the change in the ability to develop thorax (measured in the xiphosternal region) was evaluated. Results: At the outcome examination, the entire study sample showed statistically significant improvement in the Test 3F (in phonorespiration and faciokinesis), in the ability to develop the thorax and in phonation time (already after the first therapy). There was no statistically significant difference between the results of the experimental and control groups. Conclusion: Intensive rehabilitation in patients with dysarthria is able to noticeably improve their condition. After five days of rehabilitation, in which physiotherapists and speech therapists work together appropriately, statistically significant results can be achieved in patients with dysarthria, which are not significantly affected by the application of electrostimulation.