Disertační práce se věnuje specifikům přístupu k informacím o životním prostředí, přičemž klade důraz zejména na jejich pasivní zpřístupňování. Téma je zpracováno průřezovým způsobem, jelikož se v této oblasti práva vzájemně uplatňují požadavky mezinárodního, unijního i vnitrostátního práva. Práce je členěná do tří hlavních kapitol. Primárním cílem první a nejrozsáhlejší kapitoly je vyhodnotit dopady I. pilíře Aarhuské úmluvy při uplatňování sekundárního práva EU přijatého na jeho základě, konkrétně směrnice 2003/4/ES a nařízení 1367/2006, uplatňovaného v kombinaci s nařízením 1049/2001. Práce ověřuje, zda by I. pilíř této mezinárodní smlouvy mohl mít přímý účinek. Je přitom zkoumána jak celková stavba, znění smlouvy a povaha jednotlivých pravidel, tak i dosavadní judikatura SDEU. Pokud by některým částem I. pilíře Aarhuské úmluvy přímý účinek přiznán byl, řeší práce, jakým způsobem by se tato ustanovení mohla vůči sekundárnímu právu prosazovat. Část kapitoly se samostatně věnuje i přímému účinku ustanovení směrnice 2003/4/ES, u nařízení se tato vlastnost běžně předpokládá. Druhá kapitola se zabývá limity ústavního zakotvení práva na informace o životním prostředí v České republice. V této kapitole je řešen postoj, jaký má k poskytování environmentálních informací na žádost Evropský soud pro lidská práva a vztah tohoto práva k obecnému politickému právu na informace. U práva na informace o životním prostředí je zkoumáno též historické pozadí jeho vzniku. Práce řeší otázku, do jaké míry podléhá toto právo omezení nastavenému v čl. 41 odst. 1 Listiny pro hospodářská, sociální a kulturní práva a jakým způsobem by mělo být přezkoumáváno. Hlavním předmětem zájmu třetí kapitoly je zodpovězení otázky, nakolik InfZŽp reflektuje požadavky směrnice 2003/4/ES a jaký vliv na jeho uplatňování mají dvě poslední novely z roku 2023. Nejprve je řešeno postavení InfZŽp vůči jiným právním předpisům z oblasti práva životního prostředí. Poté se soustředím na sporné výkladové otázky, které vznikají při používání jeho jednotlivých ustanovení. Zvláštní pozornost je věnována způsobu uplatňování výjimek ze zpřístupnění informace o životním prostředí v kontextu aktuální judikatury SDEU a některým sporným důvodům pro jejich odpírání. Samostatná část kapitoly pojednává o dopadech fikce negativního rozhodnutí v případě nečinnosti povinného subjektu, snaží se vystihnout, jak ovlivní využívání tohoto specifického institutu zavedení informačních příkazů a jak na něj pohlíží unijní právo, potažmo Aarhuská úmluva. Nakonec je řešen vzájemný vztah InfZ a InfZŽp a jsou zdůrazněny hlavní požadavky, na které by bylo nutné klást důraz při potenciálním budoucím propojení obou těchto zákonů.The dissertation is devoted to the specifics of access to information on the environment, placing particular emphasis on passive access to them. The topic is elaborated in a cross-cutting manner, as the requirements of international, EU and national law apply to each other in this area of law. The work is divided into three main chapters. The primary objective of the first and most extensive chapter is to evaluate the impact of the first pillar of the Aarhus Convention in the application of secondary EU law adopted on its basis, namely Directive 2003/4/EC and Regulation 1367/2006, applied in combination with Regulation 1049/2001. The work verifies whether the first pillar of this international treaty could have a direct effect. At the same time, both the general scheme, the terms of the treaty and the nature of its individual rules, as well as the existing jurisprudence of the CJEU are examined. If some parts of the first pillar of the Aarhus Convention were to be granted direct effect, the work addresses how these provisions could be enforced against secondary law. Part of the chapter is also dedicated separately to the direct effect of the provisions of Directive 2003/4/EC, this feature is normally assumed for the regulation. The second chapter deals with the limits of the constitutional enshrining of the right to environmental information in the Czech Republic. This chapter copes with the attitude of the European Court of Human Rights to the provision of environmental information upon request and the relationship of this right to the general political right to information. In the case of the right to information on the environment, the historical background of its origin is also examined. The work addresses the question to what extent this right is subject to the restrictions set in Article 41(1) of the Charter for economic, social and cultural rights and how it should be reviewed. The main subject of interest of the third chapter is to answer the question to what extent InfZŽp reflects the requirements of Directive 2003/4/EC and what effect the two latest amendments from 2023 have on its application. First, the position of InfZŽp in relation to other legal regulations in the field of environmental law is addressed. I then focus on the contentious interpretative issues that arise in the application of its individual provisions. Special attention is paid to the way of applying exceptions to the disclosure of environmental information in the context of current CJEU jurisprudence and some questionable reasons for denying them. A separate part of the chapter discusses the effects of the fiction of a negative decision in the case of inactivity of the legally bound person, tries to describe how the introduction of information orders will affect the use of this specific institute and how it is viewed by EU law and, by extension, the Aarhus Convention. Finally, the interrelationship of InfZ and InfZŽp is addressed and the main requirements that would need to be emphasized in the potential future connection of these two acts are highlighted.