Cílem práce je prozkoumat vzájemný vztah literárních dialogů a ideje tolerance v období rané české reformace. Jde o téma, kterému se doposud nikdo v českém akademickém prostředí nevěnoval a proto je k němu přistoupit od základů od představení vhodné metodologie, přes definici a selekci vhodných pramenů, představení zásadních kontextů pro jejich interpretaci až po konkrétní aplikaci zvolené metodologie na vybrané dialogy - tedy De pace fidei Mikuláše Kusánského, Dialogus Jana z Rabštejna, Boloňské hádání Václava Píseckého a dva dialogy Mikuláše Konáče z Hodíškova. Analýza využití formálních prvků v jednotlivých dialozích a alespoň stručné představení základních názorů v nich představených potom umožňují představit několik zásadních poznatků o úloze tolerančních dialogů v české reformaci i řadu úskalí, které práce s literárními dialogy přináší. Práce se skládá ze tří hlavních částí. Tou první je oblast metodologická. V ní shrnuji důvody pro užití intelektuální historie v pojetí Cambridgeské školy politických idejí, konkrétněji v podání Quentina Skinnera. Přibližuji tři hlavní poznatky - teorii řečových aktů, význam a způsobe práce s kontextem a souvislost mezi teoretickými texty a praktickou politikou. První metodologickou překážkou představuje patřičné vymezení dialogu jako pojmu. Druhým úkolem bylo představení konkrétního pojetí tolerančního dialogu, protože ten není možné formulovat pouze na základě formálních kritérií. Proto toleranční dialogy nepojímám jako formální žánr ale jako "stupňovitou strukturu" inspirovanou pojetím Petera Sindinga. Největším přínosem z hlediska metodologie je představení interpretačního aparátu uzpůsobeného k práci z dialogickými texty. V něm vycházím z Bachtinova pojetí dialogu jako "jednoty v různých hlasech". Při interpretaci dialogu je třeba se věnovat dvěma hlavním úrovním - jednotícím prvkům dialogu (formální rámec, paratexty, chronotop, téma) i různorodosti hlasů postav (společenská vrstva, jazyk, vzhled, charakter). Druhou část tvoří kapitola kontextuální, která sama o sobě nepřináší významné nové poznatky ale spíše představuje shrnutí poznatků z několika oblastí, které jsou klíčové pro správnou interpretaci vybraných dialogů. Stručně proto sleduji "druhý život" kompaktát, základní argumentační strategie využívané na obhajobu tolerance v dobovém diskurzu, recepci humanismu u utrakvistů, středověkou a humanistickou podobu dialogů a proměny české literární tradice během husitských válek. Jan z Rabštejna následuje Ciceronské sermo prakticky ve všech ohledech, pouze některé jeho prvky kreativním způsobem převrací vzhůru nohama, aby ve svém textu odlišil dvě významové roviny - "idealistickou" a "politickou". utrakvistický humanista Václav Písecký, který se inspiroval nikoli sermo, ale Sókratovský dialog. K tomu ho vedla povaha jeho spisu, který nebyl primárně koncipován ke zkoumání otázek náboženské koexistence, ale jako apologie utrakvismu. Mikuláš Konáč se k problematice koexistence vyjadřoval nejkomplexněji a zahrnul do ní i otázku Jednoty bratrské. Zatímco Rozmlúvanie jde ve šlépějích středověké debaty mezi mudrci a brojí proti jakémukoli násilí v otázkách víry, Dialogus je jednodušší, navazuje na tradici husitských sporů, a využívá mnohem širšího spektra polemických strategií. Mikuláš Kusánský byl v celém díle originálním filozofem. Jde to vidět i na jeho dialozích, které nenapodobují módní Ciceronské sermo, ale zřetelně odkazují na středověké debaty mudrců. Pasáž věnovaná Čechovi v De pace fidei představuje možnosti uplatnění hlavní myšlenky díla - una religio in rituum varietatem. Zároveň v této pasáži zřetelně odlišuje záležitosti církevní jednoty a jednoty víry a problematizuje tak možnost uplatnění této ideje v praxi. V dialozích je možné sledovat řadu motivů a idejí, které jsou každým autorem kombinovány specifickým způsobem. Proto zde nenajdeme ani nějakou ucelenou koncepci tolerance ani jednotný model dialogu, ať už originální nebo převzatý.The main goal of this thesis is to carry out a basic survey of the relationship of literary dialogues and toleration in the period of early Bohemian Reformation. This topic is pretty much neglected in Czech historiography, therefore it was necessary to start from the basics - finding methodology, defining the key concepts, selecting suitable source texts, finding and describing most important contexts, and finally the interpretation of the selected texts - De pace fidei by Nicholas of Cusa, Dialogus by Jan of Rabštejn, Boloňské hádání (Bolognian disputation) by Václav Písecký and Řehoř Hrubý of Jelení and two dialogues by Mikuláš Konáč of Hodíškov. The final analysis of the texts is focused on the use of the dialogue form and description of the main arguments and ideas used in defence of tolerance in Bohemian Reformation. All dialogues present also an opportunity to present a couple of obstacles inherent in working with dialogic texts. The thesis consists of three main parts. The first one is methodological and I briefly tackle the reasons for using the method of Cambridge school of history of ideas as formulated in works of Quentin Skinner. It is rather a recapitulation of most important points of methodology for my thesis than an innovative attitude to the method. The main innovation is the way in which I am trying to deal with dialogues. Firstly I discern various possible attitudes to the definition of dialogue, then I am trying to define the tolerant dialogue which cannot be defined only by formal characteristics- it is also important to discern between two main modes of speech - dialogical and polemical one because dialogue might use similar formal expression to encompass very different speech acts. So I define dialogue not as a formal genre but as a gradience (in the terminology of Peter Sinding) and one of the most important elements of this gradience is an inclination to the dialogical mode of speech. Dialogues also need a specific attitude to the interpretation, mine is shaped by the notion of dialogue as "unity in different voices" (M. Bakhtin). The interpretation has to consist of two different parts -surveying the unifying elements (formal background, paratexts, chronotop, theme) and differing voices of characters (their social, linguistic, visual description and personality). The second part of the thesis is contextual. I am following these contexts: "second life of Basel Compacts (political context); main arguments for the defence of toleration (politico-linguistic context); reception of humanism amongst utraquists (intellectual context); the medieval and humanist form of dialogue and Bohemian dialogical tradition and its transformation during the Hussite wars (literary contexts). After surveying the contexts it is quite clear that dialogues didn't bring a radical conceptual change, so we should conceive their authors as ideology propagators in Skinner terms. Most of their arguments were already in quite wide use on the political forum of their times. The Bohemian Reformation dialogues present us with quite a lot of different motives and ideas and influences which are quite differently applied by each of the authors. It is hard to find dominance idea both of the used ideas and forms of dialogues. But there are some common links, especially endeavour for the common good (even though this term denoted different things for different authors), emphasis on natural reason or law, the notion of the faith as the free gift of God and, most of all, irenicism. The abhorrence of the forceful conversion is probably the most important common link between authors and which was motivated by the terror of religious warfare. We can see that bohemian intellectual milieu was influenced by various European intellectual traditions. The result was not very coherent argumentation in defence on the specific form of coexistence. The dialogues were an important genre for toleration and Bohemian dialogues corroborate this.