Dizertační práce se zabývá průzkumem samostatně koncipovaných sakrálních objektů - kostelů a kaplí - v rozmezí let 1580-1660 na Moravě a v českém Slezsku. Na základě terénního a heuristického výzkumu byla provedena základní typologická a stylová klasifikace longitudinálních a centrálních staveb. Cílem bylo zhodnotit základní slohové tendence a charakteristiky sakrální architektury přelomového období končící epochy renesance a manýrismu a postupně se etablujícího barokního slohu. Těžiště práce pak spočívá v typologické klasifikaci sakrální architektury a komparaci jejích projevů. Zájem je soustředěn na půdorysné a hmotové utváření lodi a presbytáře chrámu a dotýká se také proměn konstrukčních systémů. Na pozadí nastíněné typologické variability se práce pokouší nejen sledovat posuny této tvorby na cestě mezi tradicí a inovací, ale také identifikovat místní specifičnost sakrálního stavitelství a míru jeho ovlivnění konfesionální příslušností či objednavatelskými aktivitami stavebníků. V neposlední řadě se dotýká tématu transferu vlivů a jejich recepce. Prováděný průzkum poukázal na skutečnost, že kromě doznívajících historizujících gotických, pozdně renesančních a manýristických stylových tendencí se na Moravě v 1. polovině 17. století začínají paralelně a poměrně časně objevovat stavby nového architektonického pojetí, jejichž tvarosloví se vyznačuje raně barokními estetickými a výrazovými charakteristikami. Tato proměna systémů vizuálního řádu a technologického zpracování předznamenává prostorové koncepce a iluzivní a monumentální tendence nově přicházejícího barokního slohu. Výsledkem byla složitá a málo přehledná situace, která neumožňuje provést jednoznačnou lineární klasifikaci vývojových tendencí. Spíše, než o plynulém vývoji moravského sakrálního stavitelství můžeme mluvit o jednotlivých stavebních počinech či skupinách obdobně koncipovaných staveb, které různou měrou formovaly svébytnou moravskou produkci těsně provázanou s okolním evropským prostorem. Výsledky průzkumu dovolují konstatovat, že společné formální a prostorotvorné znaky řady zkoumaných staveb naznačují jejich příbuzné slohové utváření a umožňují formulovat tezi o pronikání raných barokních forem do architektury první poloviny 17. století. Ukázalo se, že tyto charakteristiky se v moravském sakrálním stavitelství začaly dílčím způsobem uplatňovat již v první čtvrtině 17. století, a nikoliv až po roce 1620 v souvislosti s událostmi stavovského povstání a následnými historicko-společenskými důsledky, jak bývá tato problematika většinou pojímána a představována. Výrazněji se však tyto tendence projevily až během třicetileté války. Architektura, související se sílící protireformační atmosférou a katolickými objednavatelskými kruhy, se vyznačuje mnohdy až strohými stavebními hmotami propojenými do masivních monolitických bloků. Stavební tělesa vynikají zpravidla svou monumentalitou a převýšeností, vertikální tendence je podpořena užitím vysokého pilastrového řádu. Jedná se o kostely zdánlivě vizuálně jednoduché a prosté, příznačně klasicistního charakteru. Charakteristické je užití jasného systému vertikálních lizén a horizontálních článků, kumulovaných pilířů a pilastrů a výrazně profilovaných a zalamovaných říms. Závěry výzkumu potvrzují, že fenomén kódování raně novověkých sakrálních staveb není uchopitelný pouze stavebně a slohově historickými kategoriemi. Často se totiž jedná o komplexní diskurzivní systém, v němž se u sakrálního prostoru střetávají různé lokální i nadregionální estetické a architektonicko-teoretické otázky s náboženskými a sociálními dimenzemi. Architektura totiž nesla, právě v tomto období, ve zvýšené míře symbolické významy, vyplývající mimo jiné z tridentských doporučení. I proto je na ni nutno nahlížet jako na komunikační formu, která měla přenášet určité sdělované obsahy, spíše nežli pouze jako na fenomén slohově historický.The presented Ph.D. thesis deals with the research of independently designed sacral buildings in the years 1580-1660 in Moravia and Czech Silesia. Based on field and heuristic research, a basic typological and stylistic classification of longitudinal and central structures was performed. The aim was to evaluate the basic stylistic tendencies and characteristics of the sacral architecture at the turning point of the ending era of Renaissance and Mannerism and the gradual arrival of Baroque style. The focus of the work lies in the typological classification of sacral architecture and the comparison of its manifestations. In particular, the Ph.D. thesis studies the development of the floor plan and material formation of the nave and presbytery of the church, and it also touches on the changes in structural systems. Against the background of typological variability, the Ph.D. thesis aims to follow the shifts of the work on the path between tradition and innovation, but also to identify the local specificity of sacred architecture and the degree in which it was influenced by confessional affiliation or commissioning activities of builders. The study pointed to the fact that in addition to the fading historicizing Gothic, late Renaissance and Mannerist style tendencies, buildings of a new architectural concept began to appear parallelly and rather early in Moravia in the first half of the 17th century, whose morphology is characterized by early Baroque aesthetic and expressive characteristics. This transformation of the systems of visual order and technological processing foreshadows spatial concepts and illusory and monumental tendencies of the arriving Baroque style. The result was a complex and poorly arranged situation, which does not allow a clear linear classification of developmental trends. Rather than describing a continuous development of Moravian sacral architecture, we can talk about individual construction projects or groups of similarly conceived buildings, which to varying degrees formed a distinctive Moravian production closely connected with the surrounding European region. Analysing the results of the study, we can conclude that the common formal and spatial features of many of the studied buildings indicate their related stylistic formation which leads us to the thesis on the penetration of early Baroque forms into the architecture of the first half of the 17th century. It turned out that these characteristics began to be partially applied in Moravian sacral architecture in the first quarter of the 17th century, and not after 1620 in connection with the events of the uprising and the subsequent historical and social consequences, as is usually understood and presented. However, these tendencies did not become more distinctively pronounced until the Thirty Years' War. The architecture, associated with the growing anti-Reformation atmosphere and Catholic customer circles, is often characterized by austere building materials merged into massive monolithic blocks. Buildings usually excel in their monumentality and elevation, the vertical tendency is supported by the use of a high pilaster order. These are churches visually seemingly simple and plane, typically classicist in their character. The conclusions of the research confirm that the phenomenon of coding early modern sacral buildings is not graspable only by architectural and stylistic historical categories. This often involves a complex discursive system in which various local and supraregional aesthetic and architectural-theoretical issues clash with religious and social dimensions within the sacral space. Precisely during this period, architecture carried increasing symbolic meanings, resulting, among other things, from the Tridentine guidelines. This is one of the reasons why it must be seen as a form of communication that was supposed to transmit certain conveyed contents, rather than just as a stylistically historical phenomenon.