Tato diplomová práce se zabývá odposlechy a jejich použitím v trestním řízení. V trestním řízení je třeba rozlišovat mezi odposlechy opatřenými orgány činnými v trestním řízení a zvukovými nahrávkami pořízenými soukromými osobami. Pro orgány činné v trestním řízení jsou v § 88 trestního řádu stanovena poměrně přísná pravidla a postupy, kterými se musí při nařizování a provádění odposlechu řídit. Pro osoby odlišné od těchto orgánů, avšak tato pravidla neplatí. Oba uvedené instituty představují efektivní a účinný nástroj k prokazování skutečností důležitých pro trestní řízení. Na druhou stranu se však jedná o instituty, které závažným způsobem zasahují do ústavně garantovaných práv a svobod, jelikož zvukové záznamy jsou pořizovány tajně, bez vědomí a souhlasu dotčené osoby. Je tedy třeba k těmto institutům přistupovat obezřetně a stanovit jisté mantinely pro jejich použití v trestním řízení. Práce si klade za cíl zejména analyzovat stávající právní úpravu odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu obsaženou v § 88 trestního řádu, zjistit její nedostatky a navrhnout možná řešení těchto nedostatků. Značný prostor je věnován příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v souvislosti s mediálně známou kauzou Rath. V další části se práce zabývá otázkou přípustnosti zvukových nahrávek pořízených soukromými osobami jako důkazu v trestním řízení. Důležitou roli v posuzování přípustnosti těchto nahrávek hraje test proporcionality. V poslední části je právní úprava obsažená v § 88 trestního řádu srovnána pomocí metody komparace s rakouskou právní úpravou odposlechů.This diploma thesis deals with wiretapping and its use in criminal proceedings. In criminal proceedings, a distinction must be made between wiretaps provided by law enforcement authorities and recordings made by private individuals. For law enforcement authorities, Section 88 of the Code of Criminal Procedure lays down relatively strict rules and procedures that must be followed when ordering and conducting wiretapping. For persons other than those authorities, these rules do not apply. Both institutes constitute an effective and efficient tool for proving facts relevant to criminal proceedings. On the other hand, they are institutes which seriously interfere with the constitutionally guaranteed rights and freedoms, since the sound recordings are made secretly, without the knowledge and consent of the person concerned. It is therefore necessary to approach these institutes with caution and to set certain limits for their use in criminal proceedings. The main aim of this thesis is to analyze the existing legislation on wiretapping and recording telecommunication traffic contained in Section 88 of the Code of Criminal Procedure, to identify its imperfections and to suggest possible solutions. Considerable space is devoted to the wiretapping and recording of telecommunication traffic in connection with the publicized Rath case. The following part deals with the admissibility of sound recordings made by private individuals as evidence in criminal proceedings. The proportionality test plays an important role in assessing the admissibility of these recordings. In the final part, the legislation contained in § 88 of the Criminal Procedure Code is compared with the Austrian legislation on using the method of comparison.