Inkontinence moči patří k nejobávanějším komplikacím, které mohou nastat po operacích prostaty. Únik moči významně ovlivňuje kvalitu života pacientů. Zároveň je její léčba velkou výzvou i pro urology, kteří se touto problematikou zabývají. Neexistuje žádné univerzální řešení s dokonalým výsledkem. Zlatý standart představuje implantace umělého svěrače. Nicméně i tato léčba má svá úskalí a navíc nemůže pacientovi zaručit plnou kontinenci. Během posledního desetiletí byly vyvinuty nové minimálně invazivní systémy jako alternativa terapie pro pacienty s mírnou inkontinencí moči. V porovnání s umělým svěračem je jejich výhodou absence mechanických součástí, čímž se zmenšuje riziko selhání jejich funkce. Princip minimálně invazivních systémů spočívá v podpoře funkce přirozeného svěrače (prodloužením funkční délky uretry nebo repozici parauretrálních struktur, které se podílejí na správné funkci sfinkteru). Existuje spousta modifikací těchto implantátů. Nejdůležitější je správné utažení systému se správným tlakem na močovou trubici. Minimálně invazivní systémy se dají dělit na adjustabilní a prosté (fixní). První skupina nabízí dosažení lepších výsledků, protože se dá utažení systému nastavit u každého pacienta individuálně. Implantát ATOMS? (Adjustable Transobturator Male System) patří do skupiny minimálně invazivních nastavitelných systémů. Jeho hlavní výhodou je snadná adjustace, bez nutnosti chirurgického výkonu, která se může provést kdykoli po operaci. V literatuře publikované první zkušenosti s tímto implantátem ukázaly velmi slibné výsledky. Cílem této práce bylo zhodnotit efektivitu a bezpečnost ATOMS? v terapii postprostatektomické inkontinence moči. V našem centru byla od června 2011 do ledna 2016 provedena nerandomizovaná studie, do které bylo zařazeno 35 pacientů s inkontinencí moči po operacích prostaty. Všichni pacienti byli léčeni pomocí systému ATOMS?. Zařazovacími kritérii byla stresová inkontinence moči, která se vyskytla po radikální prostatektomii nebo po operacích prostaty pro BHP a zároveň u nich selhala konzervativní léčba. Vyřazovacími kritérii bylo podezření na urgentní inkontinenci a biochemické selhání (elevace PSA). Před implantací byla provedena cystoskopie k posouzení stavu sfinkteru a anastomózy. Kompletní urodynamické vyšetření bylo indikováno pouze u pacientů s podezřením na urgentní složku inkontinence nebo mikční dysfunkci. Závažnost inkontinence byla stanovena podle počtu použitých vložek za den (lehká inkontinence se spotřebou 1 - 2 vložek, středně těžká 3 - 4 vložky a těžká, kdy pacienti potřebovali denně více než 5 vložek). Po implantaci byl přesně stanovený protokol následných kontrolních vyšetření. První návštěva byla po 2 týdnech od operace, kdy se se poloha systému ověřovala na prostém snímku malé pánve a zároveň se hodnotil výskyt časných pooperační komplikací. Ve 4. týdnu od implantace byla provedena uroflowmetrie a sonografické vyšetření zbytkové moči. Pokud nebylo dosaženo požadovaného výsledku (spokojenost pacienta, kontinence, neobstrukční křivka při uroflowmetrii bez významného postmikčního rezidua), byli pacienti indikováni k doplnění systému o 1 - 2 ml fyziologického roztoku. Následné kontroly byly vždy v měsíčních intervalech ke zhodnocení účinnosti léčby, resp. Doplnění systému o 1 ml. Po dosažení požadovaného efektu následovaly kontroly v tříměsíčních intervalech. Průměrné sledování v našem souboru trvalo 26.4 měsíce, s mediánem (rozmezí) 21.2 (3 - 63) měsíců. Všechny kontroly byly standardizované, kdy se provedlo klinické vyšetření, vyhodnotil se výskyt nežádoucích účinků, zhodnotila se závažnost inkontinence, provedl se 1 hodinový pad test, dále uroflowmetrie a sonografického vyšetření postmikčního rezidua. Účinnost léčby byla hodnocena na základě spotřeby, resp. Redukce počtu vložek za den. Implantace ATOMS? byla úspěšná u 32 z 35 pacientů (91.5 %). Pacienti byli vyléčeni, pokud nepotřebovali žádnou vložku nebo maximálně jednu bezpečnostní vložku denně. Zlepšení bylo defUrinary incontinence is one of the most threatening complications after radical prostatectomy. This disorder has an important impact on the quality of life of patients and as well it is a big challenge for urologists who have to manage this bothersome complication. The artificial urinary sphincter (AUS) is still the gold standard for the treatment of male urinary incontinence after prostate surgery. During last decade male slings were introduced as a surgical alternative to the AUS for patients with mild urinary incontinence. Among others factors one notable difference of male slings compared to the AUS is the lack of mechanical components, which reduced a potential for device failure. The mode of action of the minimally invasive devices is the support of the urethral sphincter (the prolongation of the functional length of urethra or the repositioning of the descending supported structures of the urethral sphincter). Several variations of sling designs exist. The crucial moment for minimally invasive treatment is the right tension to the urethra. The slings can be divided in two groups, adjustable and non-adjustable systems. The first group offers better results because each device can be adjusted to the individual patient's need. The self-anchoring mini-invasive adjustable system ATOMS? provides nonsurgical adjustment any time after surgery. The reports about first experiences with this system showed promising results. The aim of research is an evaluation of the published data using the ATOMS? system as a treatment of post-prostatectomy urinary incontinence. Our non-randomized single-centre study was performed from June 2011 until January 2016. Patients with stress urinary incontinence after prostate surgery were treated with the ATOMS? device. Inclusion criteria were stress urinary incontinence, which appeared after radical prostatectomy or surgery due to benign prostate hyperplasia. Patients with all degrees of incontinence were included. The severity of incontinence was based on the usage of pads per day (PPD). Exclusion criteria were OAB symptoms and rising PSA level. Endoscopy was done to know the condition of the urinary sphincter and anastomosis. The degree of incontinence was based on the usage of PPD. The definition of mild incontinence was usage of 1 - 2 PPD, of moderate incontinence was 3 - 4 PPD and of severe incontinence was more or equal than 5 PPD. Follow-up visits were scheduled. Further adjustments were indicated, if the recovery of continence had not appeared one month after implantation. This filling of the system in steps of 1 ml was done in an interval of 3 to 4 weeks until the desired results were achieved (dryness, improvement and/or patient's satisfaction). After this period, patients were invited every 3 months for follow-up visits and independent investigators collected data. At each visit, physical examination, urinalysis and evaluation of incontinence severity, as determined by 24 hour pad count (PPD - pads per day), were performed, as well as a 1-hour pad test, uroflowmetry and postmicturition volume assessment. Efficacy was measured by usage and/or reduction of PPD. In general, treatment success was defined as using 0 - 2 PPD. The therapy failed if more than 2 PPD were used. The results of measurement were defined by the author as follows: patients from the success group were considered "cured" when they used no pad or had to use only 1 dry pad per day for security reasons, and patients were "improved" when they needed 1 - 2 PPD and the usage of pads was reduced by more than 50 %. The median (range) follow-up period was 21.2 (3 - 63) months. In total ATOMS? was successful in 32 out of 35 patients (91.5 %), 22 patients (62.9 %) were cured and 10 patients (28.6 %) were improved. The system failed in 3 patients (8.5 %) who remained incontinent with a usage of more than 3 PPD. Nine patients (25.7 %) had undergone radiotherapy before ATOMS? implantation. In all of these patients, the number of u