Disertace "Metoda a praxe ústní disputace 16. a 17. století v je-zuitské tradici" se zabývá ústně prováděnými disputacemi. Hlav-ním jejím cílem je přispět k hlubšímu porozumění tomuto fenoménu. Dvě úrovně obecně ustavují tento fenomén a těm také odpovídá základní struktura práce. První část pojednává o metodě jezuitských disputací. Jejími prameny jsou díla jezuitů Toleda, Fonsecy, Alfonsa, Garniera, Marcellia, Chanevellea, Freytaga a Heimbacha, ale také Ratio Studiorum a n-jezuita Sanderson. Jezuitská metoda je obecně zformována podle paradigmatické metody řešení námitky. Avšak její specifická vlastnost spočívá v imperativu odkládat distinkci a v běžném zapojení paradigmatické metody dotazování-odpovídání. Druhá část se věnuje praxi jezuitských disputací. Disertace navrhuje v Úvodu také určitou "ontologii disputačního fenoménu" kde každá z úrovní "metody" a "praxe" získává definováním svůj přesný pojem.The dissertation 'Method and Practice of Disputation in the 16th and 17th Century - The Jesuit Tradition' deals with the 'viva voce' or the oral disputations. The main objective is to contribute to a more inner understanding of this phenomenon. Two levels gener-ally constitute its nature and the structure of the thesis corresponds to them. The Part One deals with the 'Method of Jesuit Disputations.' Its sources are Jesuits Toledo, Fonseca, Alfonso, Garnier, Marcellius, Chanevelle, Freytag, and Heimbach, Ratio Studiorum and the non-Jesuit Sanderson. The Jesuit method is generally shaped along the line of the Objection-solving paradigmatic method. But its special feature consists in the imperative to postpone distinction and in the routine application of Asking-answering paradigmatic method. The Part Two treats the 'Practice of Jesuit Disputations.' The thesis proposes a sort of 'disputation phenomena ontology' in the Introduction, where each of these levels of 'method' and 'practice' obtains a precise notion by their definitions.