Hlavním cílem této práce analyzovat právní ochranu virtuálních věcí. Přináší definici, co to virtuální věci jsou a jejich příklady. V průběhu analýzy vychází najevo, že systém současných věcných práv je nepřesný a zjednodušující. Z toho důvodu vytváří paradoxy a problémy. Je založený na rozlišování mezi hmotnými a nehmotnými věcmi a ochrana je jim přiznávána na tomto podkladě. Virtuální věci jsou ukázkovým příkladem limitů této koncepce, protože virtuálním věcem (jakožto věcem nehmotným) by byla přiznána ochrana značně odlišná od ochrany hmotných věcí. Tato práce tedy navrhuje opustit rozlišování podle kritéria hmotné či nehmotné povahy a místo něj začít používat kritérium rivality či nerivality. Některé virtuální věci jsou totiž rivalitní. Jenže spadají do kategorie nehmotných věcí, které jsou obecně nerivalitní. Proto je jim přiznána neodpovídající ochrana. Dále tato práce analyzuje vztah duševního vlastnictví a virtuálních věcí. Současná praxe tyto dvě kategorie zaměňuje a ty tak splývají, což je chyba vedoucí k dalším paradoxům. Tato práce ukazuje na dualitu mezi nosičem autorského díla (kterým bývá virtuální věc) a autorským dílem samotným. Přináší tak zpřesnění současné úpravy duševního vlastnictví.The main goal of this paper is to analyze the current level of protection of virtual goods. This paper defines virtual goods and gives examples of cases in which virtual goods were provided protection. The paper concludes that because the current system of property rights is inaccurate and oversimplified, it creates paradoxes and problems. The property rights system of the Czech Republic is based on the criteria of tangibility and intangibility. Both property rights and the degree of protection of property rights depend solely on these criteria. Virtual goods demonstrate the limits of these criteria because protection of virtual goods (as intangible good) is quite different from the protection of tangible goods. This paper argues that the Czech Republic should abandon the criteria of tangibility and intangibility and adopt the use of the criterion of exclusivity. Because some virtual goods can be characterized by exclusivity in that they cannot be used by several persons at the same time, they are therefore quite similar to tangible property, which by definition cannot be used by several persons at the same time. Currently, virtual goods belong to the category of intangible goods and therefore the Czech system recognizes only a lesser level of protection that is inappropriate for these goods. This paper also analyses a connection between intellectual property and virtual goods. Those two categories are confused and are merged, which leads to paradoxes. This paper stresses the importance of duality between the copyright itself and the copyrighted work. As copyrights are not transferable to other persons in the continental system (typical for civil law countries) due to their connection to the personality of an author, problems arise. Because the categories of intellectual property and virtual goods are merged, virtual goods are not transferable except by license contract. Which is next unreasonable paradox.