Svépomocné hnutí v psychiatrii tvoří svépomocné skupiny a sdružení rodičů a blízkých duševně nemocných a samotných nemocných. Ve své práci jsem se zabývala skupinami duševně nemocných, snažila jsem se na příkladu konkrétní skupiny, Svépomocné skupiny Polárník, popsat význam těchto skupin pro samotné nemocné. Zajímalo mě, jak ovlivňují jejich život, proč by se měly zakládat a co členové skupiny Polárník považují za podstatné pro vznik funkční svépomocné skupiny. Téměř na každé schůzce skupiny Polárník se přítomní baví o svých problémech, nemoci atp. V orientaci nemocnému v jeho onemocnění a adaptaci na život s ním by mu mimo jiné měla pomoci psychoedukace, edukace o léčbě. Dále mě tak zajímalo, jak členům svépomocné skupiny Polárník skupina pomáhá při zvládání jejich onemocnění. Všechny tyto skutečnosti jsem zjišťovala prostřednictvím polostrukturovaných rozhovorů, které jsem provedla se šesti členy skupiny Polárník. Jejich výsledky v podobě odpovědí na výzkumné otázky prezentuji v závěrečné části své práce. Mimo jiné z nich vyplývá, že se s psychoedukací setkal pouze jeden respondent. A že, všichni respondenti mluví o skupině jako o bezpečném místě pro otevřenou komunikaci a považují jejich vznik za vhodný.Self-help movement in psychiatry is formed by self-help groups and associations of parents and close friends of mentally ill patients, as well as by patients themselves. In my thesis, I addressed groups of mentally ill people and tried to describe the importance of those groups to patients, using an example of a particular group, self-help group called "Polárník"(the Artic Explorer). I was interested in the way groups affect lives of patients as well as in reasons for their foundations. Also, I asked what the members of the Polárník group consider essential for the formation of a functional self-help group. At almost every meeting of the Polárník group the attendants are discussing their problems, illnesses etc. For orientation in patient's illness and adaptation to life with it, a psychoeducation and education about the illness should help, among other methods. Moreover, I was concerned about the ways in which the Polárník group helps its attendants with coping with their disease. I was exploring all those phenomenon using semi-structured interviews that I had held with six Polárník group members. Their results in the form of answers to research questions are presented in the final part of my work. Apart from other discoveries, they imply that only one respondent has previously met with psychoeducation. And all the respondents describe groups as a safe place for an open communication and consider the foundation of such groups appropriate.