Smlouva o úvěru je v současné době často využívaným smluvním typem. Úvěr jako ekonomický nástroj umožňuje redistribuci finančních prostředků mezi subjekty s jejich přebytkem a subjekty s jejich nedostatkem. Jeho prostřednictvím dochází na jedné straně ke zhodnocení poskytnutých peněžních prostředků, na straně druhé poskytnuté peněžní prostředky slouží nejen podnikatelům k rozvoji jejich podnikatelských aktivit, ale i běžným spotřebitelům k uspokojování jejich nejrůznějších potřeb. Úvěr je tak podstatným prostředkem k dosažení efektivního fungování tržní ekonomiky. Platná právní úprava smlouvy o úvěru je obsažena v obchodním zákoníku, v § 497 až 507. Smlouvou o úvěru se věřitel zavazuje, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podstatnými částmi smlouvy, které musí být nezbytně splněny, má-li být právní úkon charakterizován jako úvěrová smlouva, jsou označení věřitele a dlužníka, závazek věřitele poskytnout peněžní prostředky na žádost dlužníka a v jeho pospěch, určení výše peněžních prostředků a závazek dlužníka přijaté peněžní prostředky vrátit a zaplatit z nich úroky. Zákonná úprava úvěrové smlouvy je převážně dispozitivní, proto si strany smlouvy mohou upravit jednotlivé otázky ve smlouvě odlišně, tak jak vyhovují jejich potřebám. Věřitelem i dlužníkem může být prakticky kdokoli, nejčastějšími věřiteli jsou banky, které vedou s potencionálními klienty poměrně přísná předkontraktační jednání. Cílem těchto jednání je vždy podrobné zhodnocení klientovi ekonomické situace, banka musí získat dostatečnou jistotu, že dlužník bude schopen poskytnutý úvěr splácet. Poskytování úvěru je založeno na několika zásadách, z nichž stěžejními jsou zásada zajištěnosti a návratnosti. Věřiteli musí být poskytnuty dostatečné záruky, že dlužník vrátí poskytnuté peněžní prostředky spolu s úroky, občanský i obchodní zákoník upravují celou řadu zajišťovacích prostředků. Pokud věřitel zvolí odpovídající způsob zajištění, pak v případě kdy dlužník svůj závazek vrátit poskytnuté peněžní prostředky nesplní, naskýtá se mu možnost se uspokojit z jiných zdrojů. Charakteristickým znakem úvěrového vztahu je návratnost, dlužník je povinen vrátit poskytnuté peněžní prostředky včetně úroků ve stanovené době a za stanovených podmínek. České soukromé právo rozlišuje mezi půjčkou a úvěrem, které jsou laickou veřejností často zaměňovány. Smlouva o půjčce je upravena občanským zákoníkem. Oba instituty umožňují řešit dočasnou potřebu peněžních prostředků použitím cizích zdrojů a jsou návratné. Základní rozdílnosti mezi oběma instituty vyplývají z podstatných částí těchto smluv, liší se zejména časovým okamžikem vzniku smluv, předmětem a existencí úroků. Budoucí právní úprava se vrací k tradičnímu pojetí soukromého práva, závazkové právní vztahy budou komplexně obsaženy v jednom zákoníku, a to v zákoníku občanském.Today, Loan Agreements are a frequently used type of contract. As an economic instrument, loans can be used to redistribute surplus financial assets to persons and entities with insufficient funds. For lenders loans are a means of generating profit by receiving interest on the principal, whereas debtors can use the money to fund their commercial activities or, in case of private consumers, satisfy their general needs. Hence, loans are an exceedingly important financial instrument in efficient free market economies. In Czech law, Loan Agreements (in Czech: smlouvy o úvěru) are provided for in Sections 497 through 507 of the Commercial Code. By entering into a Loan Agreement, the creditor undertakes to make available to the debtor, upon his request, a certain amount of money up to a specific limit agreed by the parties beforehand; the debtor, on his part, commits to repay the money received together with an agreed interest. A legal instrument envisaged as a Loan Agreement is valid only if it meets certain statutory requirements (a.k.a. essential contract elements), including identification of the creditor and debtor, the creditor's obligation to transfer to the debtor, upon his request and in his favour, a certain amount of money, indication of the loan amount, and the debtor's obligation to repay the money received together with an interest. Most statutory provisions governing Loan Agreements being directory in nature (i.e. non-mandatory), the details of the transaction and the contractual provisions can be tailored by the parties as required. In essence, almost anyone can be a creditor or debtor. Typically, however, most creditors are banks and potential debtors are required to go through a series of rather strict pre-contractual negotiations, as the banks try to verify the client's credit status in order to ensure that the borrower will be able to repay the loan granted. Loans are provided based on several principles; in particular the transaction ought to be secured and recoverable. In other words, the creditor needs to have sufficient confidence that he will be able to recover the principal together with the applicable interest. For this purpose various methods of securing a loan are provided for in the commercial and civil codes. If a suitable security or collateral is used and the debtor is unable to repay the loan, the creditor will be able to settle his claims from other sources. Recoverability, i.e. the debtor's obligation to return the money borrowed plus a certain interest by an agreed date and under the terms and conditions provided for in the agreement, is a key feature of loan transactions. Strictly speaking, Czech law distinguishes between úvěry (credits or loans) and půjčky (loans and non-financial borrowings), the latter being governed by the civil code. Nevertheless, these two instruments are usually confused or interchanged by the general public. Both can be used to obtain financial assets from a third party and repay them later. There are, however, certain differences between the instruments, in particular with respect to the time the contract comes into existence, subject matter of the agreement (specific performance, money, tangible assets) and interest. In future, current regulations should be replaced by a traditional private-law concept, with loans being governed by the Civil Code only.